Your elusive creative genius | Elizabeth Gilbert

Překladatel: David Votrubec Korektor: Dora Pruzincova

I am a writer.

Jsem spisovatelka.

Writing books is my profession but it's more than that, of course.

Psát knihy je moje práce, ale je to samozřejmě i mnohem víc.

It is also my great lifelong love and fascination.

Je to také moje celoživotní láska a fascinace.

And I don't expect that that's ever going to change.

A nemyslím si, že se to někdy změní.

But, that said, something kind of peculiar has happened recently

Nicméně, nedávno se stalo něco zvláštního

in my life and in my career,

v mém životě a v mé kariéře,

which has caused me to have to recalibrate my whole relationship with this work.

co mě přimělo přehodnotit celý svůj vztah k této práci.

And the peculiar thing is that I recently wrote this book,

Ta zvláštní věc je, že jsem nedávno napsala knihu,

this memoir called "Eat, Pray, Love"

memoár, nazvaný "Eat, Pray, Love" (Jez, Modli se, Miluj),

which, decidedly unlike any of my previous books,

a ten se, narozdíl od mých předchozích knih,

went out in the world for some reason, and became this big,

dostal do světa a stala se z něj taková velká

mega-sensation, international bestseller thing.

megasenzace, mezinárodní bestseller.

The result of which is that everywhere I go now,

Výsledkem je, že kamkoliv teď přijdu,

people treat me like I'm doomed.

lidé se ke mně chovají, jako bych byla prokletá.

Seriously -- doomed, doomed!

Vážně -- prokletá, prokletá!

Like, they come up to me now, all worried, and they say,

Přijdou třeba ke mně, celí ustaraní, a řeknou,

"Nemáš strach -- nemáš strach, že už to nikdy nepřekonáš?

"Aren't you afraid you're never going to be able to top that?

Aren't you afraid you're going to keep writing for your whole life

Nemáš strach, že budeš celý život dál psát

and you're never again going to create a book

a už se ti nikdy nepodaří napsat knihu,

that anybody in the world cares about at all,

která by někoho na světě

ever again?"

alespoň trochu zajímala?"

So that's reassuring, you know.

To je docela uklidňující, že jo.

But it would be worse, except for that I happen to remember

Ale bylo by to ještě horší, kdybych si nepamatovala,

that over 20 years ago, when I was a teenager,

že před 20ti lety, když jsem poprvé začala říkat lidem -- byla jsem puberťák --

when I first started telling people that I wanted to be a writer,

že chci být spisovatelka,

setkala jsem se se stejně ustrašenou reakcí.

I was met with this same sort of fear-based reaction.

A lidé se mě ptali, "Nemáš strach, že nebudeš mít žádný úspěch?

And people would say, "Aren't you afraid you're never going to have any success?

Aren't you afraid the humiliation of rejection will kill you?

Nebojíš se, že to ponížení z odmítnutí tě zabije?

Aren't you afraid that you're going to work your whole life at this craft

Nebojíš se, že budeš celý život pilovat tohle řemeslo

a nic z toho nevzejde

and nothing's ever going to come of it

a ty umřeš na hromádce zbytků z rozbitých snů

and you're going to die on a scrap heap of broken dreams

s ústy plnými hořkého popela neúspěchu?"

with your mouth filled with bitter ash of failure?"

(Smích)

(Laughter)

Like that, you know.

A tak, víte.

The answer -- the short answer to all those questions is, "Yes."

Odpověď -- stručná odpověď na všechny tyhle otázky je "Ano."

Yes, I'm afraid of all those things.

Ano, bojím se toho všeho.

And I always have been.

A vždycky jsem se bála.

And I'm afraid of many, many more things besides

A k tomu se bojím ještě mnoha dalších věcí,

that people can't even guess at,

které by lidi ani nenapadly.

like seaweed and other things that are scary.

Jako chaluh třeba, a jiných věcí, které jsou strašidelné.

But, when it comes to writing,

Ale co se týče psaní,

the thing that I've been sort of thinking about lately, and wondering about lately,

tak věc, nad kterou poslední dobou přemýšlím, je - proč?

is why?

Chápete, je to racionální?

You know, is it rational?

Je to logické, že by se někdo měl

Is it logical that anybody should be expected

to be afraid of the work that they feel they were put on this Earth to do.

bát dělat práci, o které cítí, že je jeho posláním na této zemi.

And what is it specifically about creative ventures

A co je vlastně na uměleckých profesích takového,

that seems to make us really nervous about each other's mental health

že se tak vzájemně bojíme o svoje duševní zdraví,

in a way that other careers kind of don't do, you know?

když v jiných profesích to jaksi nedělají?

Like my dad, for example, was a chemical engineer

Například můj otec byl chemický inženýr

and I don't recall once in his 40 years of chemical engineering

a já si nevzpomínám, že by se ho během jeho 40tileté kariéry

anybody asking him if he was afraid to be a chemical engineer, you know?

někdo zeptal, jestli se bojí být chemickým inženýrem.

"That chemical-engineering block, John, how's it going?"

Žádné -- ten chemicko-inženýrský blok, Johne, jak to zvládáš?

It just didn't come up like that, you know?

Prostě se nikdo neptal.

But to be fair, chemical engineers as a group

Ale buďme upřímní, chemičtí inženýři jako skupina

haven't really earned a reputation over the centuries

si nevysloužili během staletí pověst

for being alcoholic manic-depressives.

maniodepresivních alkoholiků.

(Laughter)

(Smích)

We writers, we kind of do have that reputation,

My spisovatelé svým způsobem tuhle reputaci máme,

and not just writers, but creative people across all genres,

a nejen spisovatelé, ale i o kreativních lidech napříč všemi žánry

it seems, have this reputation for being enormously mentally unstable.

se často říká, že jsou enormně duševně labilní.

And all you have to do is look at the very grim death count

Stačí se jen podívat na chmurnou statistiku úmrtí

in the 20th century alone, of really magnificent creative minds

jen ve 20. století, smrt opravdu pozoruhodných, tvůrčích lidí,

who died young and often at their own hands, you know?

kteří umřeli mladí a často vlastní rukou.

And even the ones who didn't literally commit suicide

A dokonce i ti, kteří nespáchali doslovnou sebevraždu

seem to be really undone by their gifts, you know.

se zdají být skutečně zničení svým darem.

Norman Mailer, just before he died, last interview, he said,

Norman Mailer, krátce předtím než zemřel, řekl v posledním interview

"Every one of my books has killed me a little more."

"Každá má kniha mě zabila o trochu víc."

An extraordinary statement to make about your life's work.

Dost nezvyklé prohlášení o celoživotním díle.

But we don't even blink when we hear somebody say this,

Ale nás už ani nepřekvapí, když někoho slyšíme něco takového říkat,

because we've heard that kind of stuff for so long

protože jsme takové věci slyšeli už tolikrát

and somehow we've completely internalized and accepted collectively

a nějak jsme je úplně internalizovali a kolektivně přijali názor,

this notion that creativity and suffering are somehow inherently linked

že tvořivost a utrpení jsou nějak neodmyslitelně spojeny

and that artistry, in the end, will always ultimately lead to anguish.

a že umění nakonec vždy nevyhnutelně povede k utrpení.

And the question that I want to ask everybody here today

A otázka, kterou vám všem chci dnes dát zní:

is are you guys all cool with that idea?

Vy s tím jako souhlasíte?

Are you comfortable with that?

Nepříčí se vám to? --

Because you look at it even from an inch away and, you know --

Protože podíváte-li se na to byť jen z minimálního nadhledu, tak --

I'm not at all comfortable with that assumption.

Mně se prostě tenhle názor vůbec nelíbí.

I think it's odious.

Myslím, že je odporný.

And I also think it's dangerous,

A také si myslím, že je nebezpečný.

and I don't want to see it perpetuated into the next century.

A nechci, aby přetrval do dalšího století.

Myslím, že je lepší, když budeme povzbuzovat naše významné tvořivé osobnosti, aby žily.

I think it's better if we encourage our great creative minds to live.

And I definitely know that, in my case -- in my situation --

Rozhodně vím, že v mém případě, -- v mé situaci --

it would be very dangerous for me to start sort of leaking down that dark path

by pro mě bylo velmi nebezpečné pustit se touto temnou cestou,

of assumption,

zvláště pokud vezmeme v potaz,

particularly given the circumstance that I'm in right now in my career.

že jsem právě uprostřed své kariéry.

Which is -- you know, like check it out,

A to je -- víte,

I'm pretty young, I'm only about 40 years old.

jsem docela mladá, je mi teprve 40 let.

Pořád mám v sobě ještě tak čtyři dekády práce.

I still have maybe another four decades of work left in me.

And it's exceedingly likely that anything I write from this point forward

A je více než možné, že cokoliv, co od teď napíšu,

is going to be judged by the world as the work that came after

bude světem posuzováno jako dílo, které přišlo po

the freakish success of my last book, right?

tom šíleném úspěchu mé poslední knihy, že?

I should just put it bluntly, because we're all sort of friends here now --

Řeknu to bez obalu, protože jsme tady všichni svým způsobem přátelé --

it's exceedingly likely that my greatest success is behind me.

svůj největší úspěch mám už teď nejspíš za sebou.

So Jesus, what a thought!

Bože, to je nápad!

That's the kind of thought that could lead a person

Víte, to je právě ten druh myšlení, co může člověka dovést

to start drinking gin at nine o'clock in the morning,

k tomu, že začne pít gin v devět hodin ráno,

and I don't want to go there.

a tam já se nechci dostat.

(Laughter)

(Smích)

I would prefer to keep doing this work that I love.

Raději bych pokračovala v práci, kterou mám ráda.

A tak se nabízí otázka - jak?

And so, the question becomes, how?

And so, it seems to me, upon a lot of reflection,

Zdá se mi, po dlouhém přemítání,

that the way that I have to work now, in order to continue writing,

že způsob, jakým teď musím pracovat, abych mohla dál psát je,

is that I have to create some sort of protective psychological construct, right?

že si musím vytvořit nějaký ochranný psychologický konstrukt, že jo?

I have to sort of find some way to have a safe distance

Musím jakoby najít způsob, jak si udržet bezpečný odstup

between me, as I am writing, and my very natural anxiety

mezi sebou, když píšu, a svou přirozenou obavou

about what the reaction to that writing is going to be, from now on.

jakou to, co píšu, bude mít odteď odezvu.

And, as I've been looking, over the last year,

A tak, když jsem poslední rok hledala vzor způsobu, jakým to udělat,

for models for how to do that,

I've been sort of looking across time,

dívala jsem se napříč staletími,

and I've been trying to find other societies

a snažila jsem se najít jiné společnosti,

to see if they might have had better and saner ideas than we have

abych zjistila, jestli nemají lepší a zdravější názory než my

about how to help creative people

na to, jak pomoci tvořivým lidem zvládat

sort of manage the inherent emotional risks of creativity.

ono neodmyslitelné emoční riziko kreativity.

And that search has led me to ancient Greece and ancient Rome.

Tenhle výzkum mě dovedl do starověkého Řecka a Říma.

So stay with me, because it does circle around and back.

Vydržte se mnou, má to pointu.

But, ancient Greece and ancient Rome --

Ve starověkém Řecku a Římě

people did not happen to believe that creativity

lidé kupodivu nevěřili, že tvořivost

came from human beings back then, OK?

vychází z člověka.

People believed that creativity was this divine attendant spirit

Věřili, že tvořivost je posvátný duch, návštěvník,

that came to human beings from some distant and unknowable source,

který přichází k lidem z nějakého vzdáleného a neznámého zdroje,

for distant and unknowable reasons.

ze vzdálených a neznámých důvodů.

The Greeks famously called these divine attendant spirits of creativity "daemons."

Řekové označovali tyto duchy tvořivosti jako "démony".

Socrates, famously, believed that he had a daemon

Sokrates například věřil, že má démona,

who spoke wisdom to him from afar.

který k němu z dálky moudře promlouvá.

The Romans had the same idea,

Římané si mysleli totéž,

but they called that sort of disembodied creative spirit a genius.

ale nazývali tyto nehmotné tvořivé duchy "génii".

Which is great, because the Romans did not actually think

A to je skvělé, protože Římané si vlastně nemysleli,

that a genius was a particularly clever individual.

že by génius byl výjimečně chytrý jedinec.

They believed that a genius was this, sort of magical divine entity,

Věřili, že génius je druh magické bytosti,

who was believed to literally live in the walls of an artist's studio,

která doslova žije ve zdech

umělcova ateliéru, něco na způsob Dobbyho, domácího skřítka,

kind of like Dobby the house elf,

and who would come out

který vychází ven a neviditelně pomáhá umělcům s jejich dílem

and sort of invisibly assist the artist with their work

a ovlivňuje výsledek práce.

and would shape the outcome of that work.

So brilliant -- there it is, right there, that distance that I'm talking about --

Úchvatné -- to je přesně ono, to je přesně ten odstup, o kterém mluvím --

that psychological construct to protect you from the results of your work.

ten psychologický konstrukt, který člověka chrání před výsledky jeho práce.

And everyone knew that this is how it functioned, right?

A všichni věděli, že takhle to prostě chodí.

So the ancient artist was protected from certain things,

Takže starověký umělec byl chráněný před jistými věcmi,

like, for example, too much narcissism, right?

jako například před narcismem.

If your work was brilliant, you couldn't take all the credit for it,

Pokud byla tvá práce brilantní, nebyla to všechno jen tvoje zásluha,

everybody knew that you had this disembodied genius who had helped you.

každý věděl, že jsi měl toho duchovního génia, který ti pomohl.

If your work bombed, not entirely your fault, you know?

Pokud tvá práce za nic nestála, nebyla to tak úplně tvoje chyba.

Everyone knew your genius was kind of lame.

Každý věděl, že tvůj génius byl tak trochu moula.

(Laughter)

A lidé na Západě takhle chápali tvořivost velmi dlouho.

And this is how people thought about creativity in the West

for a really long time.

A pak přišla renesance a všechno se změnilo,

And then the Renaissance came and everything changed,

and we had this big idea, and the big idea was,

dostali jsme skvělý nápad, a ten skvělý nápad byl, že

let's put the individual human being at the center of the universe

jsme postavili lidského jedince do centra všehomíra,

nad všechny bohy a mystéria, a už tu nezbylo místo

above all gods and mysteries,

and there's no more room for mystical creatures

pro mystické bytosti, které dostávaly příkazy od božstva.

who take dictation from the divine.

And it's the beginning of rational humanism,

Pak přišel racionální humanismus

and people started to believe that creativity

a lidé začali věřit, že tvořivost

pochází výhradně z lidského nitra.

came completely from the self of the individual.

And for the first time in history,

A poprvé v historii

you start to hear people referring to this or that artist as being a genius,

jste mohli slyšet, jak lidé mluví o tom či onom umělci jako o géniovi,

rather than having a genius.

místo jako o někom, kdo má génia.

And I got to tell you, I think that was a huge error.

Musím vám říct, že si myslím, že to byla veliká chyba.

You know, I think that allowing somebody, one mere person

Myslím, že nechat někoho, pouhého jednoho člověka

to believe that he or she is like, the vessel,

věřit, že on nebo ona je jako nádoba,

you know, like the font and the essence and the source

jako zřídlo a podstata a zdroj

všeho božského, tvořivého, nepoznatelného, věčného tajemství,

of all divine, creative, unknowable, eternal mystery

is just a smidge too much responsibility to put on one fragile, human psyche.

je tak trochu příliš velká zodpovědnost na jednu křehkou, lidskou psyché.

It's like asking somebody to swallow the sun.

Je to jako požádat někoho, aby spolkl slunce.

It just completely warps and distorts egos,

To prostě úplně vychýlí a pokřiví ego

and it creates all these unmanageable expectations about performance.

a vytvoří všechna ta nezvladatelná očekávání ohledně výkonu.

And I think the pressure of that

A já si myslím, že tento tlak

has been killing off our artists for the last 500 years.

zabíjel naše umělce během posledních 500 let.

And, if this is true,

A pokud je to pravda,

and I think it is true,

a já si myslím, že to pravda je,

the question becomes, what now?

tak vyvstává otázka - co dál?

Can we do this differently?

Můžeme to dělat jinak?

Maybe go back to some more ancient understanding

Možná se vrátit zpět k nějakému ještě staršímu pochopení

about the relationship between humans and the creative mystery.

vztahu mezi lidmi a mystériem tvořivosti.

Maybe not.

Možná ne.

Maybe we can't just erase 500 years of rational humanistic thought

Možná nemůžeme jen tak vymazat 500 let racionálního humanismu

in one 18 minute speech.

během jedné 18timinutové přednášky.

And there's probably people in this audience

A nejspíš tu jsou v hledišti lidé,

who would raise really legitimate scientific suspicions

kteří by vznesli skutečně legitimní vědecké pochybnosti

about the notion of, basically, fairies

o existenci víl,

who follow people around rubbing fairy juice on their projects and stuff.

které chodí za lidmi a omatlávají jim projekty a věci vílí šťávou.

I'm not, probably, going to bring you all along with me on this.

Nejspíš se mi nepodaří vás všechny přesvědčit.

But the question that I kind of want to pose is --

Ale otázka, kterou bych vám ráda položila, je --

you know, why not?

proč ne?

Why not think about it this way?

Proč se na to nedívat takto?

Because it makes as much sense as anything else I have ever heard

Vždyť to dává asi tolik smyslu jako cokoliv jiného, co jsem dosud slyšela,

in terms of explaining the utter maddening capriciousness

co se týče vysvětlení té naprosto šíleně nevypočitatelnosti

of the creative process.

tvořivého procesu.

A process which, as anybody who has ever tried to make something --

Procesu, který se, jak ví každý, kdo se kdy pokusil něco vytvořit --

což je v podstatě každý v této místnosti --

which is to say basically everyone here ---

knows does not always behave rationally.

nechová vždy racionálně.

And, in fact, can sometimes feel downright paranormal.

A někdy nám může připadat takřka paranormální.

I had this encounter recently

Nedávno jsem se setkala s výjimečnou americkou básnířkou, Ruth Stoneovou,

where I met the extraordinary American poet Ruth Stone,

who's now in her 90s, but she's been a poet her entire life

je jí teď kolem 90ti let, ale byla básnířkou celý život,

and she told me that when she was growing up in rural Virginia,

a ona mi vyprávěla, že když vyrůstala na venkově ve Virginii,

she would be out working in the fields,

pracovala takhle venku na polích,

and she said she would feel and hear a poem

a najednou ucítila a uslyšela báseň,

coming at her from over the landscape.

jak se k ní řítí napříč krajinou.

And she said it was like a thunderous train of air.

Říkala, že to bylo jako burácející vzdušný vlak.

And it would come barreling down at her over the landscape.

Valil se na ni napříč krajinou.

Cítila, jak přichází, protože se jí třásla země pod nohama.

And she felt it coming, because it would shake the earth under her feet.

She knew that she had only one thing to do at that point,

Věděla, že má v tu chvíli udělat jednu jedinou věc,

and that was to, in her words, "run like hell."

a to bylo, dle jejích slov, "běžet jako ďábel."

And she would run like hell to the house

A tak běžela jako ďábel domů

and she would be getting chased by this poem,

a báseň ji honila,

šlo o to, že se musela dostat k papíru a tužce

and the whole deal was that she had to get to a piece of paper and a pencil

dostatečně rychle, aby až bude burácet skrze ni, ji mohla sebrat

fast enough so that when it thundered through her, she could collect it

a zmocnit se jí na papíře.

Jindy nebyla dost rychlá,

and grab it on the page.

And other times she wouldn't be fast enough,

a i když běžela a běžela a běžela, nestihla se dostat včas domů,

so she'd be running and running, and she wouldn't get to the house

a báseň jen prošla skrze ni a ona ji minula

and the poem would barrel through her and she would miss it

a ta báseň pokračovala dál napříč krajinou,

and she said it would continue on across the landscape,

hledajíc, tak to sama řekla, "dalšího básníka."

looking, as she put it "for another poet."

A jindy zase --

And then there were these times --

this is the piece I never forgot --

a tohle nikdy nezapomenu --

she said that there were moments where she would almost miss it, right?

byly chvíle, kdy ji témeř minula, téměř.

So, she's running to the house and she's looking for the paper

a tak běžela domů, hledala papír,

a báseň skrze ni projela,

and the poem passes through her,

and she grabs a pencil just as it's going through her,

ale ona popadla tužku zrovna když báseň procházela skrze ni,

and then she said, it was like she would reach out with her other hand

říkala, že to bylo jako kdyby se natáhla druhou rukou

a chytila ji.

and she would catch it.

Chytila báseň za ocas,

She would catch the poem by its tail,

a vtáhla ji zpátky do sebe

and she would pull it backwards into her body

as she was transcribing on the page.

a zárověň psala na stránku.

And in these instances, the poem would come up on the page perfect and intact

A v těchto případech se báseň dostala na papír dokonalá a nedotčená,

but backwards, from the last word to the first.

ovšem odzadu, od posledního slova k prvnímu.

(Laughter)

(Smích)

So when I heard that I was like -- that's uncanny,

Když jsem to slyšela, říkala jsem si -- jak je to zvláštní,

that's exactly what my creative process is like.

přesně takový je i můj tvořivý proces.

(Laughter)

(Smích)

That's not at all what my creative process is -- I'm not the pipeline!

To ale není celý můj tvořivý proces -- nejsem potrubí!

I'm a mule, and the way that I have to work

Jsem mezek a způsob, jakým musím pracovat, je,

is I have to get up at the same time every day,

že vstanu každý den ve stejnou dobu

a potím se a namáhám a složitě se prodírám skrz.

and sweat and labor and barrel through it really awkwardly.

Ale i já ve svém mezkovství,

But even I, in my mulishness,

even I have brushed up against that thing, at times.

dokonce i já jsem se s tím setkala, chvílemi.

And I would imagine that a lot of you have too.

A řekla bych, že spousta z vás také.

You know, even I have had work or ideas come through me from a source

Dokonce i mnou prošla práce či nápad ze zdroje,

that I honestly cannot identify.

který upřímně nedovedu určit.

And what is that thing?

Co to je?

And how are we to relate to it in a way that will not make us lose our minds,

A jaký k tomu máme zaujmout vztah, abychom se nezbláznili,

but, in fact, might actually keep us sane?

ale naopak se udrželi při smyslech?

And for me, the best contemporary example that I have of how to do that

Pro mě je nejlepší současný příklad toho, jak to udělat,

is the musician Tom Waits,

hudebník Tom Waits,

who I got to interview several years ago on a magazine assignment.

se kterým jsem před několika lety dělala interview pro časopis.

And we were talking about this,

Mluvili jsme o tom,

and you know, Tom, for most of his life, he was pretty much the embodiment

Tom byl po většinu svého života něco jako ztělesnění

of the tormented contemporary modern artist,

současného ztrápeného moderního umělce,

snažícího se ovládat a zvládat a dominovat

trying to control and manage and dominate

these sort of uncontrollable creative impulses

tyto vpodstatě nekontrolovatelné tvořivé impulzy,

that were totally internalized.

které byly úplně internalizovány.

But then he got older, he got calmer,

Ale pak zestárl, zklidnil se,

and one day he was driving down the freeway in Los Angeles,

a jednoho dne jel po dálnici v Los Angeles

and this is when it all changed for him.

a tehdy se to pro něj vše změnilo.

And he's speeding along, and all of a sudden

Jak si tak předjíždí, tak zničehonic

he hears this little fragment of melody,

slyší malý útržek melodie,

that comes into his head as inspiration often comes, elusive and tantalizing,

který se mu náhle dostal do hlavy, jako inspirace, nepolapitelná a dráždivá,

and he wants it, it's gorgeous,

a on ji chce, je úžasná,

and he longs for it, but he has no way to get it.

touží po ní, ale nemůže se jí zmocnit.

He doesn't have a piece of paper, or a pencil, or a tape recorder.

Nemá kousek papíru, nemá tužku,

nemá diktafon.

So he starts to feel all of that old anxiety start to rise in him

Začíná cítit, jak se v něm probouzí jeho staré úzkosti

jako "Přijdu o ni

like, "I'm going to lose this thing,

and I'll be be haunted by this song forever.

a pak mě ta píseň bude navždy pronásledovat."

I'm not good enough, and I can't do it."

Nejsem dost dobrý a nezvládnu to."

And instead of panicking, he just stopped.

Ale namísto panikaření prostě zastavil.

He just stopped that whole mental process and he did something completely novel.

Zarazil všechen ten proud myšlenek

a udělal něco naprosto nového.

He just looked up at the sky, and he said,

Prostě se podíval do nebe a řekl,

"Excuse me, can you not see that I'm driving?"

"Nezlob se, ale nevidíš, že řídím?"

(Laughter)

(Smích)

"Do I look like I can write down a song right now?

"Vypadám snad, že teď můžu skládat píseň?

If you really want to exist, come back at a more opportune moment

Jestli opravdu chceš existovat, tak přijď v nějakou vhodnější dobu,

when I can take care of you.

kdy se ti budu moc věnovat.

Otherwise, go bother somebody else today.

Nebo běž dnes otravovat někoho jiného.

Go bother Leonard Cohen."

Běž obtěžovat Leonarda Cohena."

And his whole work process changed after that.

Celý jeho pracovní proces se po tomhle zážitku změnil.

Not the work, the work was still oftentimes as dark as ever.

Jeho dílo ne, je pořád tak temné jako dřív.

But the process, and the heavy anxiety around it

Ale samotný proces a těžká úzkost s ním spojená

was released when he took the genie, the genius out of him

odešla, když pustil génia ven ze sebe,

where it was causing nothing but trouble, and released it back where it came from,

kde působil jen samé potíže, a poslal ho jakoby zpět odkud přišel,

uvědomil si, že už nemusí být tak sevřený, ztrápený.

and realized that this didn't have to be this internalized, tormented thing.

Že může zažívat mimořádnou, neobyčejnou, bizarní spolupráci,

It could be this peculiar, wondrous, bizarre collaboration,

kind of conversation between Tom and the strange, external thing

téměř rozhovor mezi Tomem a tou zvláštní, vnější věci,

that was not quite Tom.

která nebyla tak úplně Tom.

When I heard that story, it started to shift a little bit

Když jsem slyšela tenhle příběh, začal se pomalu měnit způsob,

the way that I worked too, and this idea already saved me once.

jakým jsem i já pracovala, a jednou už mě to zachránilo.

It saved me when I was in the middle of writing "Eat, Pray, Love,"

Ta myšlenka mě zachránila, když jsem byla uprostřed psaní "Eat, Pray, Love"

and I fell into one of those sort of pits of despair

a spadla jsem do jedné z těch "hlubin zoufalství",

that we all fall into when we're working on something and it's not coming

do kterých se všichni dostáváme, když na něčem pracujeme a ono se to nedaří,

and you start to think this is going to be a disaster, the worst book ever written.

začnete si myslet, že to bude katastrofa,

že tohle bude ta nejhorší kniha, kterou kdo kdy napsal.

Not just bad, but the worst book ever written.

Ne prostě špatná, ale nejhorší kniha vůbec.

Začala jsem uvažovat o tom, že s ní přestanu.

And I started to think I should just dump this project.

But then I remembered Tom talking to the open air

Ale pak jsem si vzpomněla na Toma, jak mluvil do vzduchu

and I tried it.

a zkusila jsem to.

So I just lifted my face up from the manuscript

Zvedla jsem hlavu od rukopisu

and I directed my comments to an empty corner of the room.

a začala mluvit do prázdného rohu pokoje.

And I said aloud, "Listen you, thing,

Řekla jsem nahlas, "Poslouchej, ty někdo,

you and I both know that if this book isn't brilliant

ty i já, oba víme, že pokud tahle kniha nebude úchvatná,

that is not entirely my fault, right?

tak to nebude tak úplně moje chyba, že?

Because you can see that I am putting everything I have into this,

Protože jak vidíš, já do toho dávám všechno, co mám,

I don't have any more than this.

víc už do toho dát nemůžu.

If you want it to be better, you've got to show up and do your part of the deal.

Tak jestli chceš, aby to bylo lepší, tak se ukaž a udělej svou část práce.

Ok. Ale když to neuděláš, tak víš co, k čertu s tím.

But if you don't do that, you know what, the hell with it.

Já budu psát dál, protože to je moje práce.

I'm going to keep writing anyway because that's my job.

And I would please like the record to reflect today

A já bych měla ráda k dnešku poznámku,

že jsem přišla, abych udělala svou část práce."

that I showed up for my part of the job."

(Smích)

(Laughter)

Because --

Protože --

(Applause)

(Potlesk)

Because in the end it's like this, OK --

nakonec je to takhle --

centuries ago in the deserts of North Africa,

před staletími se v pouštích severní Afriky

people used to gather for these moonlight dances of sacred dance and music

lidé scházeli k posvátným nočním tancům a hudbě,

that would go on for hours and hours, until dawn.

které trvaly hodiny a hodiny, až do svítání.

They were always magnificent, because the dancers were professionals

A bylo to vždycky velkolepé, protože tanečníci byli profesionálové

and they were terrific, right?

a byli fantastičtí.

Ale jednou za čas, velmi vzácně, se něco stalo,

But every once in a while, very rarely, something would happen,

and one of these performers would actually become transcendent.

a jeden z účinkujících se stal nadpozemským.

And I know you know what I'm talking about,

A já vím, že víte, o čem mluvím,

because I know you've all seen, at some point in your life,

protože vím, že každý z vás někdy v životě viděl podobné představení.

a performance like this.

It was like time would stop,

Bylo to jako kdyby se zastavil čas

and the dancer would sort of step through some kind of portal

a tanečník jakoby prošel jakýmsi portálem

a nedělal nic jiného, než co dělal vždycky, tisíc nocí předtím,

and he wasn't doing anything different

than he had ever done, 1,000 nights before,

but everything would align.

ale všechno se propojilo.

And all of a sudden, he would no longer appear to be merely human.

Najednou už to nebyl pouhý člověk.

Byl osvícený zevnitř a osvícený zespodu

He would be lit from within, and lit from below

and all lit up on fire with divinity.

a celý osvícený ohněm božství.

And when this happened, back then,

A když k tomu došlo,

people knew it for what it was, you know, they called it by its name.

lidé tehdy věděli, co se stalo, měli pro to jméno.

They would put their hands together and they would start to chant,

Společně pozvedli ruce a začali prozpěvovat

"Allah, Allah, Allah, God, God, God."

"Allah, Allah, Allah, Bůh, Bůh, Bůh."

That's God, you know.

Tohle je Bůh.

Curious historical footnote:

Zajímavá historická poznámka --

when the Moors invaded southern Spain, they took this custom with them

když Maurové dobyli jižní Španělsko, přivezli s sebou tento zvyk

and the pronunciation changed over the centuries

a během staletí se výslovnost změnila

from "Allah, Allah, Allah," to "Olé, olé, olé,"

z "Allah, Allah, Allah" na "Ole, ole, ole",

which you still hear in bullfights and in flamenco dances.

které stále můžete slyšet při býčích zápasech a tanci flamengo.

In Spain, when a performer has done something impossible and magic,

Když ve Španělsku účinkující udělal něco nemožného a magického,

"Allah, olé, olé, Allah, magnificent, bravo,"

"Allah, ole, ole, Allah, úchvatné, bravo,"

incomprehensible, there it is -- a glimpse of God.

nepochopitelné, tady to je -- záblesk Boha.

Which is great, because we need that.

Což je skvělé, protože to potřebujeme.

But, the tricky bit comes the next morning,

Ale ta obtížná část přichází následujícího rána

for the dancer himself, when he wakes up and discovers

pro tanečníka samotného, když se probudí

that it's Tuesday at 11 a.m., and he's no longer a glimpse of God.

a zjistí, že je úterý 11 hodin dopoledne, a on už není zábleskem Boha.

He's just an aging mortal with really bad knees,

Je jen stárnoucí smrtelník s fakt špatnými koleny

and maybe he's never going to ascend to that height again.

a možná, že už nikdy nevystoupá do takových výšin.

And maybe nobody will ever chant God's name again as he spins,

A možná už nikdo nikdy nebude skandovat boží jméno, až se bude točit,

and what is he then to do with the rest of his life?

co má tedy počít po zbytek svého života?

This is hard.

Je to drsné.

This is one of the most painful reconciliations to make

Je to jedno z nejbolestivějších smíření se

in a creative life.

ve tvořivém životě.

But maybe it doesn't have to be quite so full of anguish

Ale možná by to nemuselo být tak bolestivé,

if you never happened to believe, in the first place,

kdyby člověk především nikdy nezačal věřit tomu,

that the most extraordinary aspects of your being came from you.

že ty nejpodivuhodnější stránky jeho bytí pocházejí z něj samého.

But maybe if you just believed that they were on loan to you

Možná kdyby člověk prostě věřil, že mu byly zapůjčeny

from some unimaginable source for some exquisite portion of your life

z nějakého nepředstavitelného zdroje pro výjimečnou část jeho života,

to be passed along when you're finished,

aby je pak, když je hotov, předal dál, někomu dalšímu.

with somebody else.

And, you know, if we think about it this way, it starts to change everything.

Když na to začneme nahlížet takhle, tak se začne měnit všechno.

This is how I've started to think,

Takhle jsem začala uvažovat já,

and this is certainly how I've been thinking in the last few months

a rozhodně takhle posledních několik měsíců přemýšlím,

as I've been working on the book that will soon be published,

když pracuju na knize, která brzy vyjde

as the dangerously, frighteningly over-anticipated follow up

jako to nebezpečné, děsivě nadočekávané pokračováni

to my freakish success.

mého šíleného úspěchu.

And what I have to sort of keep telling myself

A co si musím pořád říkat,

when I get really psyched out about that is don't be afraid.

když už mi z toho hrabe,

je - neboj se.

Don't be daunted. Just do your job.

Nenech se zviklat.

Prostě jen dělej svoji práci.

Continue to show up for your piece of it, whatever that might be.

Dál dělej svou část díla, ať už to je cokoliv.

If your job is to dance, do your dance.

Pokud je tvá práce tancovat, tanči.

If the divine, cockeyed genius assigned to your case

Pokud se tvůj božský, pidlooký génius

decides to let some sort of wonderment be glimpsed, for just one moment

rozhodne ukázat trochu zázraku, pro jednu jedinou chvíli

through your efforts, then "Olé!"

skrze tvé úsilí, pak "Ole!"

A když ne, tak stejně tanči.

And if not, do your dance anyhow.

And "Olé!" to you, nonetheless.

A "Ole!" tobě i tak.

I believe this and I feel that we must teach it.

Věřím tomu a myslím, že bychom se to měli učit.

"Olé!" tobě,

"Olé!" to you, nonetheless,

just for having the sheer human love and stubbornness

už jen pro tu pouhou lidskou lásku a tvrdohlavost

to keep showing up.

pokračovat dál.

Thank you.

Děkuji vám.

(Applause)

(Potlesk)

Thank you.

Děkuji vám.

(Applause)

(Potlesk)

June Cohen: Olé!

June Cohen: Olé!

(Applause)

(Potlesk)