Alison Killing: There’s a better way to die, and architecture can help

Překladatel: Jana Medonosová Korektor: Libor Supcik

I'd like to tell you a story about death and architecture.

Chtěla bych vám povědět příběh o smrti a architektuře.

A hundred years ago, we tended to die of infectious diseases like pneumonia,

Před sto lety, jsme umírali na infekční nemoce jako například zápal plic.

that, if they took hold, would take us away quite quickly.

Když propukly, smrt nastala rychle.

We tended to die at home, in our own beds, looked after by family,

Umírali jsme doma, ve svých postelích, starala se o nás rodina,

although that was the default option

ale byla to často i jediná možnost,

because a lot of people lacked access to medical care.

jelikož plno lidí nemělo přístup k lékařské péči.

And then in the 20th century a lot of things changed.

A poté ve 20. století se plno věcí změnilo.

We developed new medicines like penicillin

Vyvinuli jsme nové léky jako penicilin,

so we could treat those infectious diseases.

abychom mohli tyto infekční nemoci léčit.

New medical technologies like x-ray machines were invented.

Byly vynalezeny nové technologie jako třeba rentgen.

And because they were so big and expensive,

A protože byly veliké a drahé,

we needed large, centralized buildings to keep them in,

potřebovali jsme pro ně

velké, centralizované budovy.

and they became our modern hospitals.

a z nich se staly naše moderní nemocnice.

After the Second World War,

Po druhé světové válce

a lot of countries set up universal healthcare systems

mnoho zemí vytvořilo všeobecný systém zdravotní péče,

so that everyone who needed treatment could get it.

aby lékařskou pomoc mohl dostat kdokoli ji potřeboval.

The result was that lifespans extended from about 45 at the start of the century

Výsledkem bylo, že průměrná délka života se prodloužila z 45 let na začátku století

to almost double that today.

na téměř dvojnásobek k dnešnímu dni.

The 20th century was this time of huge optimism about what science could offer,

20. století bylo období plné optimismu, co všechno může věda nabídnout,

but with all of the focus on life, death was forgotten,

ale soustředěním se na život,

se zapomnělo na smrt,

even as our approach to death changed dramatically.

i když náš přístup k smrti se dramaticky změnil.

Now, I'm an architect,

Já jsem architektka

and for the past year and a half I've been looking at these changes

a již rok a půl roku sleduji tyto změny,

a co znamenají pro architekturu spojenou se smrtí a umíráním.

and at what they mean for architecture related to death and dying.

We now tend to die of cancer and heart disease,

Nyní umíráme na rakovinu a srdeční choroby

and what that means is that many of us will have a long period of chronic illness

a to znamená, že mnohé z nás čeká dlouhá nemoc

at the end of our lives.

na konci našeho života.

During that period,

Během té doby

we'll likely spend a lot of time in hospitals and hospices and care homes.

strávíme mnoho času v nemocnicích, hospicech a pečovatelských domech.

Now, we've all been in a modern hospital.

Všichni jsme někdy byli v moderní nemocnici.

You know those fluorescent lights and the endless corridors

Znáte to, všechny ty zářivky, nekonečné chodby

and those rows of uncomfortable chairs.

a řady nepohodlných židlí.

Hospital architecture has earned its bad reputation.

Architektura nemocnic si získala nechvalnou pověst.

But the surprising thing is, it wasn't always like this.

Je překvapující, že tomu tak nebylo vždy.

This is L'Ospedale degli Innocenti, built in 1419 by Brunelleschi,

Toto je L'Ospedale degli Innocenti, postavená v 1419 Brunelleschim,

who was one of the most famous and influential architects of his time.

což byl jeden z nejslavnějších a nejvlivnějších architektů své doby.

And when I look at this building and then think about hospitals today,

Když se podívám na tuto budovu, a pak si představím nemocnice dnes,

what amazes me is this building's ambition.

co mě překvapí, je ambice této budovy.

It's just a really great building.

Je to prostě úžasná budova.

It has these courtyards in the middle

Má uprostřed tato nádvoří,

aby všechny pokoje měly

so that all of the rooms have daylight and fresh air,

denní světlo a čerstvý vzduch,

and the rooms are big and they have high ceilings,

a všechny pokoje jsou velké a mají vysoké stropy,

so they just feel more comfortable to be in.

takže působí mnohem pohodlněji.

And it's also beautiful.

A taky je krásná.

Somehow, we've forgotten that that's even possible for a hospital.

Nějak jsme zapomněli, že toto je možné i pro nemocnice.

Now, if we want better buildings for dying, then we have to talk about it,

Takže, pokud chceme lepší budovy pro umírající, pak o tom musíme mluvit,

but because we find the subject of death uncomfortable,

ale protože je téma smrti nám nepříjemné,

we don't talk about it,

nemluvíme o tom,

and we don't question how we as a society approach death.

a neřešíme jak my, jako společnost, přistupujeme ke smrti.

One of the things that surprised me most in my research, though,

Jedna z věcí, které mě v mém výzkumu překvapily nejvíc je,

is how changeable attitudes actually are.

jak moc lze měnit postoje.

This is the first crematorium in the U.K.,

Toto je první krematorium v Británii,

which was built in Woking in the 1870s.

které bylo postaveno ve Wokingu v 70. letech 18. století.

And when this was first built, there were protests in the local village.

A když bylo postaveno, místní proti tomu protestovali.

Cremation wasn't socially acceptable, and 99.8 percent of people got buried.

Kremace nebyla společensky přijatelná, a 99,8 % lidí bylo pohřbíváno do země.

And yet, only a hundred years later, three quarters of us get cremated.

A přesto, o sto let později, tři čtvrtiny lidí jsou zpopelněny.

People are actually really open to changing things

Lidé jsou otevřeni změnám,

if they're given the chance to talk about them.

pokud se jim dá možnost o nich mluvit.

So this conversation about death and architecture

Takže tato konverzace o smrti a architektuře

was what I wanted to start when I did my first exhibition on it

bylo to, o čem jsem chtěla začít,

když jsem měla svoji první výstavu

in Venice in June, which was called "Death in Venice."

v Benátkách v červnu, nazvanou "Smrt v Benátkách".

It was designed to be quite playful

Bylo to vymyšleno tak, aby to bylo hravé,

so that people would literally engage with it.

aby se s tím lidé doslova sžili.

This is one of our exhibits, which is an interactive map of London

Toto je jeden z našich exponátů – interaktivní mapa Londýna,

that shows just how much of the real estate in the city

která ukazuje, kolik městské zástavby

is given over to death and dying,

je využito pro mrtvé a nemocné,

and as you wave your hand across the map,

a když mávnete rukou přes mapu,

the name of that piece of real estate, the building or cemetery, is revealed.

objeví se jméno daného pozemku, budovy nebo hřbitova.

Another of our exhibits was a series of postcards

Další z našich exponátů byla sada pohlednic,

that people could take away with them.

které si lidé mohli odnášet.

And they showed people's homes and hospitals

Na nich byly vyobrazeny obytné domy a nemocnice

and cemeteries and mortuaries,

a hřbitovy a márnice

and they tell the story of the different spaces

a vyprávějí příběhy různých míst,

that we pass through on either side of death.

kterými projdeme před a po smrti.

We wanted to show that where we die

Chtěli jsme tím ukázat, že kde zemřeme

is a key part of how we die.

je součástí toho, jak zemřeme.

Now, the strangest thing was the way that visitors reacted to the exhibition,

Nejpodivnější věcí na celé výstavě byl způsob, jakým lidé reagovali,

especially the audio-visual works.

hlavně na audiovizuální prvky.

We had people dancing and running and jumping

Lidé tančili, běhali a skákali,

as they tried to activate the exhibits in different ways,

jak se snažili různými způsoby spustit exponáty

and at a certain point they would kind of stop

a v jistém okamžiku přestali,

and remember that they were in an exhibition about death,

a uvědomili si, že jsou na výstavě o smrti,

and that maybe that's not how you're supposed to act.

a že to možná není vhodné chování pro tato místa.

But actually, I would question whether there is one way

Vlastně bych zpochybnila, zda existuje správný způsob

that you're supposed to act around death,

jak se chovat vůči smrti,

and if there's not, I'd ask you to think about what you think a good death is,

a pokud ne, požádám vás,

abyste se zamysleli, co je pro vás dobrá smrt,

and what you think that architecture that supports a good death might be like,

jak by měla vypadat architektura podporující dobrou smrt.

and mightn't it be a little less like this and a little more like this?

Měla by vypadat méně jako tato – a více jako tato?

Thank you.

Děkuji

(Applause)

(Potlesk)