The riddle of experience vs. memory | Daniel Kahneman

Překladatel: Samuel Titera Korektor: Lenka Mydlova

Everybody talks about happiness these days.

V poslední době všichni mluví o štěstí.

I had somebody count the number of books

Nechal jsem někoho spočítat, kolik vyšlo

with "happiness" in the title published in the last five years

za posledních pět let knih se "štěstím" v názvu.

and they gave up after about 40, and there were many more.

Vzdali to někde u čtyřiceti a bylo jich o hodně více.

There is a huge wave of interest in happiness,

Objevila se veliká vlna zájmu o štěstí

among researchers.

i mezi vědci.

There is a lot of happiness coaching.

Rozmáhá se "koučování" štěstí.

Everybody would like to make people happier.

Všichni by chtěli nějak dělat druhé šťastnými.

But in spite of all this flood of work,

Ale navzdory té spoustě úsilí

there are several cognitive traps

je tu několik kognitivních pastí,

that sort of make it almost impossible to think straight

kvůli kterým se dost dobře nedá

about happiness.

o štěstí uvažovat poctivě.

And my talk today will be mostly about these cognitive traps.

Moje dnešní povídání bude z velké části právě o těchto pastech.

This applies to laypeople thinking about their own happiness,

Jsou totiž platné jak pro laiky, kteří uvažují o vlastním štěstí,

and it applies to scholars thinking about happiness,

tak i pro akademické studie o štěstí,

because it turns out we're just as messed up as anybody else is.

protože se ukazuje, že i my jsme do toho úplně zamotaní.

The first of these traps

První z těchto pastí

is a reluctance to admit complexity.

je neochota připustit si komplexnost.

It turns out that the word "happiness"

Ukazuje se, že slovo štěstí

is just not a useful word anymore,

už vůbec není užitečné slovo.

because we apply it to too many different things.

Používáme ho totiž pro příliš mnoho rozdílných věcí.

I think there is one particular meaning to which we might restrict it,

Myslím, že existuje jeden konkrétní význam,

but by and large,

na který bychom se mohli omezit, ale stejně

this is something that we'll have to give up

je to asi něco, co budeme muset vzdát

and we'll have to adopt the more complicated view

a budeme si muset osvojit komplikovanější

of what well-being is.

pohled na to, co je to celková spokojenost.

The second trap is a confusion between experience and memory;

Druhá past je zmatek v prožívání a paměti:

basically, it's between being happy in your life,

zjednodušeně jde o to, jak jste spokojení v tuto chvíli života

and being happy about your life

a jak jste spokojení se svým životem obecně

or happy with your life.

jak jste celkově šťastní.

And those are two very different concepts,

Jde o velice odlišné koncepty

and they're both lumped in the notion of happiness.

a přitom se nám oba pletou do hovorů o štěstí.

And the third is the focusing illusion,

Třetí past je iluze vznikající při zaměření se na něco

and it's the unfortunate fact that we can't think about any circumstance

- jde o ten známý nešikovný jev, že nejsme schopni

that affects well-being

uvažovat o okolnostech ovlivňujících spokojenost,

without distorting its importance.

aniž bychom tím narušovali jejich skutečný vliv.

I mean, this is a real cognitive trap.

A to je skutečná kognitivní past.

There's just no way of getting it right.

Prostě to nejde dělat nějak správně.

Now, I'd like to start with an example

Rád bych začal jedním příkladem člověka,

of somebody who had a question-and-answer session

který v dotazníku po jedné mé přednášce

after one of my lectures reported a story,

popsal následující příhodu.

and that was a story --

-

He said he'd been listening to a symphony,

Popisoval, že poslouchal symfonii

and it was absolutely glorious music

a byla to skutečně nádherná hudba,

and at the very end of the recording,

a na úplném závěru nahrávky

there was a dreadful screeching sound.

se ozval strašlivý skřípavý zvuk.

And then he added, really quite emotionally,

A k tomu dodal, velice emotivně,

it ruined the whole experience.

že to zkazilo celý jeho prožitek.

But it hadn't.

Což není pravda.

What it had ruined were the memories of the experience.

Zkažena byla vzpomínka na ten prožitek.

He had had the experience.

Ten krásný prožitek skutečně měl.

He had had 20 minutes of glorious music.

Prožil 20 minut nádherné hudby.

They counted for nothing

Ale to se nepočítá,

because he was left with a memory;

protože mu zůstala jen vzpomínka;

the memory was ruined,

ta vzpomínka byla pokažená

and the memory was all that he had gotten to keep.

a přitom byla to jediné, co si ponechal.

What this is telling us, really,

Co nám to ve skutečnosti říká je,

is that we might be thinking of ourselves and of other people

že bychom mohli o lidech, o nás samých, uvažovat

in terms of two selves.

z pohledu dvou já.

There is an experiencing self,

Je tu prožívající já,

who lives in the present

které žije v přítomnosti

and knows the present,

a zná přítomnost,

is capable of re-living the past,

umí znovuprožívat minulost,

but basically it has only the present.

ale v zásadě má jen tu přítomnost.

It's the experiencing self that the doctor approaches --

Lékař přistupuje k prožívajícímu já --

you know, when the doctor asks,

tehdy, když se vás ptá:

"Does it hurt now when I touch you here?"

"Bolí to, když se vás tady dotknu?"

And then there is a remembering self,

A pak je tu pamatující já,

and the remembering self is the one that keeps score,

a toto pamatující já obrazně "počítá body",

and maintains the story of our life,

a stará se o příběh našeho života,

and it's the one that the doctor approaches

a je to něco, k čemu se lékař obrací,

in asking the question,

když se nás ptá:

"How have you been feeling lately?"

"Jak se v poslední době cítíte?"

or "How was your trip to Albania?" or something like that.

nebo "Jak se vám povedl výlet do Albánie?" nebo tak nějak.

Those are two very different entities,

To jsou dva velice rozdílné subjekty.

the experiencing self and the remembering self,

Prožívající já a pamatující já a jejich pletení dohromady

and getting confused between them is part of the mess

jsou součástí toho obecného zmatku,

about the notion of happiness.

když studujeme štěstí.

Now, the remembering self

To pamatující já

is a storyteller.

je vypravěč.

And that really starts with a basic response of our memories --

A vyprávění začíná už u první reakce naší paměti –

it starts immediately.

začíná okamžitě.

We don't only tell stories when we set out to tell stories.

Příběhy nevykládáme jen tehdy, když se pustíme do vyprávění.

Our memory tells us stories,

Naše paměti nám vyprávějí příběhy.

that is, what we get to keep from our experiences

Neboli to, co si uchováváme ze svých prožitků,

is a story.

je právě příběh.

And let me begin with one example.

Začnu s jedním příkladem.

This is an old study.

Jde o starou studii.

Those are actual patients undergoing a painful procedure.

Jedná se o skutečné pacienty podstupující bolestnou proceduru.

I won't go into detail. It's no longer painful these days,

Nepůjdu do detailu. V dnešní době už to nebolí,

but it was painful when this study was run in the 1990s.

ale v 90. letech, když prováděli tuhle studii, to bylo bolestivé.

They were asked to report on their pain every 60 seconds.

Pacienti hodnotili bolest každých 60 vteřin.

Here are two patients,

Tady jsou dva pacienti.

those are their recordings.

To jsou jejich záznamy.

And you are asked, "Who of them suffered more?"

Otázka zní: "Kdo trpěl více?"

And it's a very easy question.

To je snadná otázka.

Clearly, Patient B suffered more --

Zcela jasně pacient B trpěl více.

his colonoscopy was longer,

Jeho kolonoskopie byla delší

and every minute of pain that Patient A had,

a v každé minutě trpěl stejně jako pacient A

Patient B had, and more.

nebo i více.

But now there is another question:

Ale je tu i druhá otázka:

"How much did these patients think they suffered?"

"Jak moc si tito pacienti myslí, že trpěli?"

And here is a surprise.

A v tom je překvapení:

The surprise is that Patient A

překvapivě pacient A si uchoval

had a much worse memory of the colonoscopy

mnohem horší vzpomínky na kolonoskopii

than Patient B.

než pacient B.

The stories of the colonoscopies were different,

Historky o jejich kolonoskopii byly rozdílné

and because a very critical part of the story is how it ends.

a protože velmi důležitou částí příběhu je jeho konec –

And neither of these stories is very inspiring or great --

a žádná z těchto historek není moc inspirující –

but one of them is this distinct ... (Laughter)

ale jedna z nich je výrazná

but one of them is distinctly worse than the other.

tedy výrazně horší než ta druhá.

And the one that is worse

Ta horší historka

is the one where pain was at its peak at the very end;

je ta, na jejímž konci je bolest na vrcholu.

it's a bad story.

To je špatný příběh.

How do we know that?

Jak to víme?

Because we asked these people after their colonoscopy,

Protože jsme se těch lidí zeptali po kolonoskopii

and much later, too,

a pak ještě i mnohem později:

"How bad was the whole thing, in total?"

"Jak moc zlé to celé v souhrnu bylo?"

And it was much worse for A than for B, in memory.

A podle vzpomínek to bylo mnohem horší pro A než pro B.

Now this is a direct conflict

A to je přímý rozpor

between the experiencing self and the remembering self.

mezi prožívajícím já a pamatujícím já.

From the point of view of the experiencing self,

Z perspektivy prožívajícího já

clearly, B had a worse time.

bylo pacientovi B hůře.

Now, what you could do with Patient A,

Co můžete udělat s pacientem A

and we actually ran clinical experiments,

a co jsme taky klinicky testovali

and it has been done, and it does work --

a vyšlo nám to a fungovalo to,

you could actually extend the colonoscopy of Patient A

je, že prodloužíte kolonoskopii pacienta A

by just keeping the tube in without jiggling it too much.

tím, že necháte sondu zastrčenou a moc s ní nevrkláte.

That will cause the patient

To způsobí pacientovi trápení

to suffer, but just a little

ale jenom malé

and much less than before.

a mnohem menší než předtím.

And if you do that for a couple of minutes,

Když to tak provádíte několik minut,

you have made the experiencing self

zhoršili jste pocit prožívajícího já

of Patient A worse off,

pacientovi A, ale zároveň jste

and you have the remembering self of Patient A

výrazně zlepšili pocit pamatujícího já

a lot better off,

toho samého pacienta,

because now you have endowed Patient A

protože jste mu dali k dispozici

with a better story

mnohem lepší historku, příběh

about his experience.

jeho zkušenosti.

What defines a story?

Na čem se zakládají historky?

And that is true of the stories

Platí to o historkách,

that memory delivers for us,

které nám servíruje naše vlastní pamět,

and it's also true of the stories that we make up.

ale je to pravda i o těch, které si sami tvoříme.

What defines a story are changes,

Historku definují změny,

significant moments and endings.

významné okamžiky a konce.

Endings are very, very important

A konce jsou velice důležité

and, in this case, the ending dominated.

a v tomto případě měly konce navrch.

Now, the experiencing self

A dále: prožívající já

lives its life continuously.

žije svůj život kontinuálně.

It has moments of experience, one after the other.

Má své chvilkové prožitky, jeden za druhým.

And you can ask: What happens to these moments?

Když se zeptáte: "A co se těmi chvilkami děje?"

And the answer is really straightforward:

odpověď je velmi jednoduchá.

They are lost forever.

Jsou navždy ztraceny.

I mean, most of the moments of our life --

Většina momentů v našem životě –

and I calculated, you know, the psychological present

když to spočteme – tak psychologická přítomnost

is said to be about three seconds long;

je dejme tomu tři sekundy dlouhá.

that means that, you know,

To znamená,

in a life there are about 600 million of them;

že za život jich je asi 600 milionů.

in a month, there are about 600,000 --

Za měsíc asi 600 tisíc.

most of them don't leave a trace.

A většina z nich nezanechá žádnou stopu.

Most of them are completely ignored

Většina z nich je ignorována

by the remembering self.

pamatujícím já.

And yet, somehow you get the sense

Ale nějak nám připadá,

that they should count,

že by se přece měly počítat,

that what happens during these moments of experience

vždyť to, co se děje v těchto momentkách,

is our life.

je náš život.

It's the finite resource that we're spending

Je to konečný zdroj, ze kterého ubíráme

while we're on this earth.

během života na zemi.

And how to spend it

A to, jak ty chvilky trávíme,

would seem to be relevant,

by mělo být relevantní.

but that is not the story

Jenže to není historka

that the remembering self keeps for us.

kterou nám naše pamatující já uchovává.

So we have the remembering self

Takže: máme pamatující já

and the experiencing self,

a prožívající já

and they're really quite distinct.

a obě dvě já jsou dost rozdílná.

The biggest difference between them

Největší rozdíl mezi nimi

is in the handling of time.

je to, jak zachází s časem.

From the point of view of the experiencing self,

Z pohledu prožívajícího já,

if you have a vacation,

když jste na dovolené

and the second week is just as good as the first,

a druhý týden je stejně dobrý jako první,

then the two-week vacation

pak je dvoutýdenní dovolená

is twice as good as the one-week vacation.

dvakrát lepší než týdenní.

That's not the way it works at all for the remembering self.

Ale vůbec to tak nefunguje pro pamatující já.

For the remembering self, a two-week vacation

Pro pamatující já je taková dvoutýdenní dovolená

is barely better than the one-week vacation

sotva lepší než týdenní,

because there are no new memories added.

protože se k ní nepřidaly žádné nové vzpomínky.

You have not changed the story.

Nezměnili jste příběh.

And in this way,

V tomto ohledu

time is actually the critical variable

je čas kritickou proměnnou,

that distinguishes a remembering self

která rozlišuje pamatující já

from an experiencing self;

od prožívajícího.

time has very little impact on the story.

Na tuhle historku má čas jen velmi malý vliv.

Now, the remembering self does more

Ale pamatující já dělá více než jen to,

than remember and tell stories.

že si pamatuje a vypráví historky.

It is actually the one that makes decisions

Je to právě ono, kdo dělá rozhodnutí,

because, if you have a patient who has had, say,

protože, když si vezmete pacienta, který absolvoval

two colonoscopies with two different surgeons

dvě kolonoskopie u dvou různých doktorů,

and is deciding which of them to choose,

a necháte ho vybrat si mezi nimi,

then the one that chooses

tak ten, kterého si vybere,

is the one that has the memory that is less bad,

je ten, na kterého má méně špatné vzpomínky.

and that's the surgeon that will be chosen.

Ten lékař bude vybrán.

The experiencing self

Prožívající já v této volbě

has no voice in this choice.

nemá žádný hlas.

We actually don't choose between experiences,

My si ve skutečnosti nevybíráme mezi prožitky,

we choose between memories of experiences.

vybíráme si mezi vzpomínkami na prožitky.

And even when we think about the future,

A i ve chvíli, kdy myslíme na budoucnost,

we don't think of our future normally as experiences.

nepřemýšlíme o ní normálně jako o prožitku.

We think of our future

O budoucnosti přemýšlíme

as anticipated memories.

jako o očekávaných vzpomínkách.

And basically you can look at this,

V podstatě se na to můžete podívat

you know, as a tyranny of the remembering self,

jako na tyranii pamatujícího já,

and you can think of the remembering self

které svým způsobem

sort of dragging the experiencing self

vláčí prožívající já

through experiences that

skrze prožitky

the experiencing self doesn't need.

které samo prožívající já nepotřebuje.

I have that sense that

Mám pocit,

when we go on vacations

že se to často stává

this is very frequently the case;

když jedeme na dovolenou.

that is, we go on vacations,

Čili, že jezdíme

to a very large extent,

ve velké míře

in the service of our remembering self.

na dovolenou kvůli pamatujícímu já.

And this is a bit hard to justify I think.

A to se trochu těžko ospravedlňuje.

I mean, how much do we consume our memories?

Tedy – jak moc konzumujeme svoje vzpomínky?

That is one of the explanations

Jde o jedno vysvětlení,

that is given for the dominance

proč dominuje

of the remembering self.

pamatující já.

And when I think about that, I think about a vacation

Když o tom přemýšlím, napadá mě dovolená,

we had in Antarctica a few years ago,

na které jsme před pár lety byli v Antarktidě.

which was clearly the best vacation I've ever had,

Byla to určitě ta nejlepší dovolená v životě

and I think of it relatively often,

a myslím na ni relativně často,

relative to how much I think of other vacations.

v porovnání s tím, jak myslím na ostatní dovolené.

And I probably have consumed

A pravděpodobně jsem strávil vzpomínáním

my memories of that three-week trip, I would say,

na ten třítýdenní výlet

for about 25 minutes in the last four years.

asi 25 minut za poslední čtyři roky.

Now, if I had ever opened the folder

Kdybych by vůbec někdy otevřel složku

with the 600 pictures in it,

s těmi 600 fotografiemi,

I would have spent another hour.

byl bych nad nimi strávil další hodinu.

Now, that is three weeks,

Čili to máme tři týdny

and that is at most an hour and a half.

a na druhé straně maximálně hodinu a půl.

There seems to be a discrepancy.

Mezi tím se zdá být nepoměr.

Now, I may be a bit extreme, you know,

Já vím, že jsem možná trochu extrémní

in how little appetite I have for consuming memories,

v tom jak málo chutě mám zabývat se vzpomínkami.

but even if you do more of this,

Ale i když toho strávíte více,

there is a genuine question:

je tu jedna podstatná otázka.

Why do we put so much weight on memory

Proč přikládáme takovou váhu vzpomínkám

relative to the weight that we put on experiences?

v poměru k prožitkům?

So I want you to think

Rád bych si zkusil

about a thought experiment.

takový myšlenkový experiment.

Imagine that for your next vacation,

Představte si, že při příští dovolené

you know that at the end of the vacation

budete vědět, že na konci dovolené

all your pictures will be destroyed,

budou všechny vaše fotky zničeny

and you'll get an amnesic drug

a dostanete pilulku na zapomnění,

so that you won't remember anything.

takže si nic nebudete pamatovat.

Now, would you choose the same vacation? (Laughter)

Vybrali byste si stejnou dovolenou jako obvykle? (smích)

And if you would choose a different vacation,

Ale pokud byste si vybrali jinou dovolenou,

there is a conflict between your two selves,

máme tady spor mezi těmi dvěma já.

and you need to think about how to adjudicate that conflict,

Musíme přemýšlet nad tím, jak ten spor usmířit,

and it's actually not at all obvious, because

a není to na první pohled moc jasné,

if you think in terms of time,

protože když uvažujete o čase,

then you get one answer,

dostanete jednu odpověď.

and if you think in terms of memories,

A když nad vzpomínkami,

you might get another answer.

možná dostanete jinou.

Why do we pick the vacations we do

Proč si vybíráme právě takové dovolené a ne jiné

is a problem that confronts us

je problém, který nás staví

with a choice between the two selves.

před výběr mezi dvěma já.

Now, the two selves

Ale ty dvě já

bring up two notions of happiness.

znamenají také dva druhy štěstí.

There are really two concepts of happiness

Skutečně existují dva koncepty štěstí,

that we can apply, one per self.

které máme k dipozici - jeden za každé já.

So you can ask: How happy is the experiencing self?

Můžete se zeptat: jak šťastné je prožívající já?

And then you would ask: How happy are the moments

Pak se zeptáte: a jak šťastné jsou chvíle

in the experiencing self's life?

v životě prožívajícího já?

And they're all -- happiness for moments

Konkrétní momentální štěstí

is a fairly complicated process.

je dost komplikovaný proces.

What are the emotions that can be measured?

Jaké všechny emoce můžeme měřit?

And, by the way, now we are capable

I když, mimochodem, už jsme schopni

of getting a pretty good idea

získat celkem dobrou představu

of the happiness of the experiencing self over time.

o štěstí prožívajícího já v čase.

If you ask for the happiness of the remembering self,

Když se budete ptát na štěstí pamatujícího já,

it's a completely different thing.

jde o naprosto odlišnou věc.

This is not about how happily a person lives.

Tady nejde o to, jak šťastně člověk žije.

It is about how satisfied or pleased the person is

Jde o to, jak spokojený nebo potěšený člověk je,

when that person thinks about her life.

když přemýšlí o svém životě.

Very different notion.

Velice odlišný koncept.

Anyone who doesn't distinguish those notions

Kdokoli nebude rozlišovat tyto dva koncepty,

is going to mess up the study of happiness,

úplně zmotá výzkumy o štěstí,

and I belong to a crowd of students of well-being,

a i já sám patřím k těm studentům spokojenosti,

who've been messing up the study of happiness for a long time

kteří pletli dohromady ty dvě věci při výzkumech štěstí

in precisely this way.

přesně tímto způsobem.

The distinction between the

Rozdíly mezi

happiness of the experiencing self

štěstím prožívajícího já

and the satisfaction of the remembering self

a spokojeností pamatujícího já

has been recognized in recent years,

byly rozpoznány v posledních letech

and there are now efforts to measure the two separately.

a teď se snažíme tyto dvě věci posuzovat odděleně.

The Gallup Organization has a world poll

Gallup Organization vytvořila celosvětovou anketu,

where more than half a million people

které se účastní asi půl milionu lidí,

have been asked questions

kterým byly položeny otázky

about what they think of their life

ohledně toho, co si myslí o svých životech

and about their experiences,

a ohledně jejich prožitků.

and there have been other efforts along those lines.

A existují i další zkoumání v podobném duchu.

So in recent years, we have begun to learn

Takže jsme se v posledních letech začali učit

about the happiness of the two selves.

o štěstí těch dvou já.

And the main lesson I think that we have learned

Jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou jsme prošli,

is they are really different.

je, že jsou velice odlišná.

You can know how satisfied somebody is with their life,

Můžete znát to, jak spokojený je člověk se svým životem,

and that really doesn't teach you much

a přitom vám to moc neřekne o tom,

about how happily they're living their life,

jak šťastné chvíle prožívají

and vice versa.

a naopak.

Just to give you a sense of the correlation,

Kdybychom o tom mluvili jako o korelaci,

the correlation is about .5.

vychází zhruba 0,5.

What that means is if you met somebody,

Co to znamená: když potkáte někoho,

and you were told, "Oh his father is six feet tall,"

o kom vám řekli: jeho otec má 180 centimetrů,

how much would you know about his height?

jak moc toho víte o jeho vlastní výšce?

Well, you would know something about his height,

No, něco o jeho výšce vědět budete,

but there's a lot of uncertainty.

ale je v tom hodně nejistoty.

You have that much uncertainty.

Máte tolik nejistoty.

If I tell you that somebody ranked their life eight on a scale of ten,

Kdybych vám řekl, že někdo oznámkoval svůj život na osm z deseti,

you have a lot of uncertainty

máte velikou nejistotu v tom,

about how happy they are

jak šťastný je ten člověk

with their experiencing self.

z pohledu prožívajícího já.

So the correlation is low.

Jakže korelace je nízká.

We know something about what controls

Už něco víme o tom,

satisfaction of the happiness self.

co ovlivňuje spokojenost.

We know that money is very important,

Víme, že peníze jsou důležité,

goals are very important.

cíle jsou velmi důležité.

We know that happiness is mainly

Víme, že štěstí je zejména

being satisfied with people that we like,

být spokojený s lidmi, které máme rádi,

spending time with people that we like.

a trávit čas s lidmi, které máme rádi.

There are other pleasures, but this is dominant.

Existují i jiná potěšení, ale tato jsou dominantní.

So if you want to maximize the happiness of the two selves,

Takže když chcete maximalizovat štěstí obou já,

you are going to end up

ve výsledku budete dělat

doing very different things.

celkem dost rozdílné věci.

The bottom line of what I've said here

Co se snažím říct trochu pod čarou je,

is that we really should not think of happiness

že bychom vážně neměli brát štěstí

as a substitute for well-being.

jako náhradu spokojenosti.

It is a completely different notion.

Jde o úplně jiný koncept.

Now, very quickly,

A teď, jen velice rychle,

another reason we cannot think straight about happiness

další důvod, proč se nám nedaří řádně uvažovat o štěstí:

is that we do not attend to the same things

my se nevztahujeme ke stejným věcem

when we think about life, and we actually live.

když uvažujeme o životě a když skutečně žijeme.

So, if you ask the simple question of how happy people are in California,

Takže když se zeptáte, jak šťastní jsou lidé v Kalifornii,

you are not going to get to the correct answer.

nedostanete se ke správné odpovědi.

When you ask that question,

Když se takhle ptáte,

you think people must be happier in California

předpokládáte, že lidé v Kalifornii musí být šťastnější,

if, say, you live in Ohio.

když vy, například, žijete v Ohiu.

(Laughter)

(smích)

And what happens is

Děje se toto:

when you think about living in California,

když přemýšlíte o bydlení v Kalifornii,

you are thinking of the contrast

přemýšlíte o kontrastu

between California and other places,

mezi Kalifornií a jinými místy,

and that contrast, say, is in climate.

a ten kontrast je, řekněme, v podnebí.

Well, it turns out that climate

No, ale ukazuje se, že podnebí jako takové

is not very important to the experiencing self

není pro prožívající já moc důležité,

and it's not even very important to the reflective self

a dokonce není důležité ani pro reflektující já,

that decides how happy people are.

které rozhoduje, jak šťastný člověk je.

But now, because the reflective self is in charge,

Ale teď, protože je u moci reflektující já,

you may end up -- some people may end up

můžete skončit – nebo někdo může skončit tím,

moving to California.

že se odstěhuje do Kalifornie.

And it's sort of interesting to trace what is going to happen

Je docela zajímavé sledovat, co se stane s lidmi,

to people who move to California in the hope of getting happier.

kteří se odstěhují do Kalifornie v naději, že budou šťastnější.

Well, their experiencing self

Jejich prožívající já

is not going to get happier.

šťastnější nebude.

We know that.

To už víme.

But one thing will happen: They will think they are happier,

Ale stane se jedna věc. Budou si myslet, že jsou šťastnější,

because, when they think about it,

protože, když na to pomyslí,

they'll be reminded of how horrible the weather was in Ohio,

vzpomenou si jak hrozné počasí bylo v Ohiu.

and they will feel they made the right decision.

A budou mít pocit, že udělali správné rozhodnutí.

It is very difficult

Je velice obtížné

to think straight about well-being,

poctivě uvažovat o spokojenosti

and I hope I have given you a sense

a doufám, že jsem vám předvedl,

of how difficult it is.

jak moc obtížné to je.

Thank you.

Děkuji.

(Applause)

(potlesk)

Chris Anderson: Thank you. I've got a question for you.

Chris Anderson: My děkujeme. Mám pro vás otázku.

Thank you so much.

Moc vám děkuju.

Now, when we were on the phone a few weeks ago,

Když jsme spolu před pár týdny telefonovali

you mentioned to me that there was quite an interesting result

zmínil jste zajímavý výsledek, který vzešel

came out of that Gallup survey.

ze toho průzkumu, který dělal Gallup.

Is that something you can share

Je to něco, o co se s námi můžete podělit

since you do have a few moments left now?

ve zbývajícím čase?

Daniel Kahneman: Sure.

Daniel Kahneman: Jistě.

I think the most interesting result that we found in the Gallup survey

Myslím, že nejzajímavější výsledek, který jsme objevili v průzkumu

is a number, which we absolutely did not expect to find.

bylo číslo, které jsme rozhodně nečekali.

We found that with respect to the happiness

Nalezli jsme to ve vztahu ke štěstí

of the experiencing self.

prožívajícího já.

When we looked at how feelings,

Sledovali jsme, jak se pocity

vary with income.

mění s výší příjmu.

And it turns out that, below an income

A vychází nám to, že pod hranicí

of 60,000 dollars a year, for Americans --

60 000 dolarů ročně pro Američany,

and that's a very large sample of Americans, like 600,000,

a to je veliký vzorek Američanů, asi 600 000,

so it's a large representative sample --

ale je to velký a reprezentativní vzorek,

below an income of 600,000 dollars a year...

pod hranici 60 000 dolarů za rok...

CA: 60,000.

Chris: 60 000

DK: 60,000.

Daniel: 60 000

(Laughter)

(smích)

60,000 dollars a year, people are unhappy,

60 000 dolarů za rok, lidé jsou nešťastní,

and they get progressively unhappier the poorer they get.

a jsou tím nešťastnější, čím jsou chudší.

Above that, we get an absolutely flat line.

Nad touto hranicí jsme ale získali absolutně rovnou čáru.

I mean I've rarely seen lines so flat.

Vážně jsem málokdy viděl takhle rovnou čáru.

Clearly, what is happening is

Celkem jasně se děje toto:

money does not buy you experiential happiness,

za peníze si štěstí v prožívání nekoupíte,

but lack of money certainly buys you misery,

ale nedostatek peněz celkem zřejmě zajistí mrzutost

and we can measure that misery

a tuhle mrzutost můžeme změřit

very, very clearly.

velice, velice jasně.

In terms of the other self, the remembering self,

Z pohledu toho druhého, pamatujícího já,

you get a different story.

získáte jiný příběh.

The more money you earn, the more satisfied you are.

Čím více peněz vyděláte, tím jste spokojenější.

That does not hold for emotions.

Ale o emocích to neplatí.

CA: But Danny, the whole American endeavor is about

Chris: Ale Danieli, celé Americe jde o

life, liberty, the pursuit of happiness.

život, svobodu, honbu za štěstím.

If people took seriously that finding,

Kdyby lidé tyhle výsledky vzali vážně,

I mean, it seems to turn upside down

celé by se to postavilo na hlavu,

everything we believe about, like for example,

všechno co si myslíme třeba

taxation policy and so forth.

o daňové politice a podobně.

Is there any chance that politicians, that the country generally,

Je tu nějaká šance,že by politici, celá země,

would take a finding like that seriously

vzali tyhle výsledky vážně

and run public policy based on it?

a založili na tom politiku a veřejnou správu?

DK: You know I think that there is recognition

Daniel: no, já si myslím, že rozpoznání

of the role of happiness research in public policy.

role těchto výzkumů má místo v praktické politice.

The recognition is going to be slow in the United States,

Ve Spojených státech to půjde pomalu,

no question about that,

o tom není pochyb,

but in the U.K., it is happening,

ale v Británii už se to děje,

and in other countries it is happening.

a v jiných zemích také.

People are recognizing that they ought

Lidé poznávají, že by měli

to be thinking of happiness

myslet na štěstí,

when they think of public policy.

když přemýšlí o politice.

It's going to take a while,

Nějakou dobu do bude trvat

and people are going to debate

a lidé budou debatovat o tom,

whether they want to study experience happiness,

jestli se má studovat štěstí v prožívání,

or whether they want to study life evaluation,

nebo raději hodnocení kvality života,

so we need to have that debate fairly soon.

takže potřebujeme tyto debaty velmi brzy.

How to enhance happiness

Snaha o rozvoj štěstí

goes very different ways depending on how you think,

se bude ubírat velice různými cestami podle toho,

and whether you think of the remembering self

jak uvažujete a jestli máte na mysli pamatující

or you think of the experiencing self.

pamatující nebo prožívající já.

This is going to influence policy, I think, in years to come.

Tohle si myslím ovlivní politiku v příštích letech.

In the United States, efforts are being made

Ve Spojených státech probíhají pokusy

to measure the experience happiness of the population.

měřit u populace štěstí v prožívání.

This is going to be, I think, within the next decade or two,

A to myslím bude během deseti dvaceti let

part of national statistics.

součástí národní statistiky.

CA: Well, it seems to me that this issue will -- or at least should be --

Chris: Dobrá, mě se zdá, že tohle téma bude,

the most interesting policy discussion to track

nebo by mělo být, nejzajímavějším politickým tématem

over the next few years.

v následujících letech.

Thank you so much for inventing behavioral economics.

Vřelé díky za vynález behaviorální ekonomiky.

Thank you, Danny Kahneman.

Děkujeme Dannymu Kahnemanovi.