Janine di Giovanni: What I saw in the war

Translator: Joseph Geni Reviewer: Morton Bast

Překladatel: Soňa Baštincová Korektor: Stanislav David

This is how war starts.

Přesně takhle začíná válka.

One day you're living your ordinary life,

Jeden den žijete svůj obyčejný život,

you're planning to go to a party,

chystáte se na večírek,

you're taking your children to school,

vezete děti do školy,

you're making a dentist appointment.

objednáváte se k zubaři.

The next thing, the telephones go out,

A najednou nefungují telefony,

the TVs go out, there's armed men on the street,

nejde televize, na ulici pochodují ozbrojení muži,

there's roadblocks.

jsou tam zátarasy.

Your life as you know it goes into suspended animation.

Život, jaký jste znali, se promění ve zpomalený film.

It stops.

Zastaví se.

I'm going to steal a story from a friend of mine,

Vypůjčím si příběh mé přítelkyně,

a Bosnian friend, about what happened to her,

bosenské kamarádky, o tom, co prožila,

because I think it will illustrate for you exactly what it feels like.

protože si myslím, že vám přesně demonstruje skutečnost.

She was walking to work one day in April, 1992,

Jednoho dne v dubnu 1992 šla do práce,

in a miniskirt and high heels. She worked in a bank.

v minisukni a na vysokých podpatcích. Pracovala v bance.

She was a young mother. She was someone who liked to party.

Byla to mladá matka. Žena, která miluje zábavu.

Great person.

Úžasný člověk.

And suddenly she sees a tank

A najednou uviděla tank,

ambling down the main road of Sarajevo

jak jede po hlavní silnici v Sarajevu,

knocking everything out of its path.

a ničí vše, co mu stálo v cestě.

She thinks she's dreaming, but she's not.

Myslela si, že se jí to zdá, ale nezdálo.

And she runs as any of us would have done

A běžela se schovat tak, jak by to udělal každý z nás,

and takes cover, and she hides behind a trash bin,

a ukryla se za odpadkový koš,

in her high heels and her miniskirt.

na vysokých podpatcích a v minisukni.

And as she's hiding there, she's feeling ridiculous,

A jak se tam tak schovávala, cítila se směšně,

but she's seeing this tank go by with soldiers

ale viděla ten projíždějící tank s vojáky

and people all over the place and chaos

a pobíhající lidi a všechen chaos

and she thinks, "I feel like Alice in Wonderland

a pomyslela si: "Cítím se jako Alenka v říši divů,

going down the rabbit hole,

která padá králičí norou,

down, down, down into chaos,

pořád níž a níž do chaosu,

and my life will never be the same again."

a můj život už nikdy nebude stejný".

A few weeks later, my friend was in a crowd of people

O pár týdnů později se moje kamarádka tlačila v davu,

pushing with her infant son in her arms

v náruči svírající své miminko,

to give him to a stranger on a bus,

aby ho dala cizímu člověku v autobuse,

which was one of the last buses leaving Sarajevo

což byl jeden z posledních autobusů opouštějící Sarajevo,

to take children out so they could be safe.

aby odvezl děti do bezpečí.

And she remembers struggling with her mother to the front,

Pamatuje si, jak se s matkou prodírala dopředu,

crowds and crowds of people, "Take my child! Take my child!"

okolo davy a davy lidí: "Vezměte si mé dítě! Vezměte si mé dítě!"

and passing her son to someone through a window.

A předala svého chlapečka někomu v okně.

And she didn't see him for years.

Neviděla ho roky.

The siege went on for three and a half years,

Obklíčení pokračovalo tři a půl roku,

and it was a siege without water,

a bylo to obklíčení bez vody,

without power, without electricity, without heat, without food,

bez energie, bez elektřiny, bez tepla, bez jídla,

in the middle of Europe, in the middle of the 20th century.

uprostřed Evropy, uprostřed 20. století.

I had the honor of being one of those reporters

Měla jsem čest být mezi těmi reportéry,

that lived through that siege,

kteří obklíčení přežili,

and I say I have the honor and the privilege of being there

a tím, že jsem tam byla, mám tu čest a privilegium,

because it's taught me everything,

protože mě to naučilo všechno,

not just about being a reporter, but about being a human being.

nejen o tom být reportérkou, ale o tom být lidskou bytostí.

I learned about compassion.

Naučila jsem se o soucitu,

I learned about ordinary people who could be heroes.

naučila jsem se o obyčejných lidech, kteří mohli být hrdinové,

I learned about sharing. I learned about camaraderie.

naučila jsem se o společném sdílení. Naučila jsem se o přátelství.

Most of all, I learned about love.

Ale nejvíc ze všeho jsou se naučila o lásce.

Even in the midst of terrible destruction and death and chaos,

Dokonce uprostřed děsivé zkázy, smrti a chaosu,

I learned how ordinary people could help their neighbors,

jsem se naučila, jak obyčejní lidé pomáhají svým sousedům,

share food, raise their children,

dělí se o potraviny, vychovávají děti,

drag someone who's being sniped at from the middle of the road

odtahují někoho, kdo byl postřelen uprostřed silnice,

even though you yourself were endangering your life,

i když tím ohrožujete svůj vlastní život,

helping people get into taxis who were injured

pomáhají lidem, kteří byli zraněni, do taxíku

to try to take them to hospitals.

aby je zkusili odvézt do nemocnice.

I learned so much about myself.

Tolik jsem se toho naučila o sobě.

Martha Gellhorn, who's one of my heroes, once said,

Martha Gellhornová, jedna z mých hrdinek, jednou řekla:

"You can only love one war. The rest is responsibility."

"Jen jednu válku můžete milovat. Zbytek je zodpovědnost."

I went on to cover many, many, many wars after that,

I poté jsem psala reportáže o mnoha válkách,

so many that I lost count,

tolik, že je nemůžu spočítat,

but there was nothing like Sarajevo.

ale nic nebylo takové jako Sarajevo.

Last April, I went back to a very strange --

Minulý duben jsem se vrátila na hodně zvláštní -

what I called a deranged high school reunion.

nazvala jsem to "bláznivé středoškolské setkání".

What it was, was the 20th anniversary of the siege,

Bylo to 20. výročí tohoto obklíčení,

the beginning of the siege of Sarajevo,

počátek obléhání Sarajeva,

and I don't like the word "anniversary," because it sounds like a party,

ale nemám ráda slovo "výročí", protože to zní jako oslava,

and this was not a party.

a toto nebyla oslava.

It was a very somber gathering of the reporters

Bylo to opravdu neveselé shromáždění reportérů,

that worked there during the war, humanitarian aid workers,

kteří tam pracovali během války, humanitárních zdravotníků

and of course the brave and courageous people of Sarajevo themselves.

a samozřejmě statečných a odvážných obyvatel Sarajeva.

And the thing that struck me the most,

A co mě opravdu nejvíce zasáhlo,

that broke my heart,

co mi zlomilo srdce,

was walking down the main street of Sarajevo,

byla chvíle, když jsem šla hlavní ulicí Sarajeva,

where my friend Aida saw the tank coming 20 years ago,

kde má kamarádka Aida před 20 lety viděla ten tank,

and in that road were more than 12,000 red chairs,

a na té silnici stálo více než 12 000 červených křesel,

empty,

prázdných,

and every single one of them symbolized

a každé z nich symbolizovalo

a person who had died during the siege,

člověka, který zemřel během obléhání.

just in Sarajevo, not in all of Bosnia,

Jen v Sarajevu, ne v celé Bosně,

and it stretched from one end of the city

a ta řada se táhla od jednoho konce města

to a large part of it,

do jeho velké části.

and the saddest for me were the tiny little chairs

Ale nejsmutnější byla malá křesílka

for the children.

pro děti.

I now cover Syria,

Nyní píšu o Sýrii,

and I started reporting it because I believed that

a začala jsem o ní psát, protože věřím, že

it needs to be done.

někdo to musí udělat.

I believe a story there has to be told.

Věřím, že se o tom svět musí dozvědět.

I see, again, a template of the war in Bosnia.

Znovu vidím takový vzor války v Bosně.

And when I first arrived in Damascus,

A když jsem poprvé přijela do Damašku,

I saw this strange moment where people

zažila jsem tu zvláštní chvíli, kdy lidé

didn't seem to believe that war was going to descend,

nechtěli uvěřit, že se schyluje k válce,

and it was exactly the same in Bosnia

a bylo to úplně totéž co v Bosně

and nearly every other country I've seen where war comes.

a skoro v každé zemi, kterou jsem navštívila, kde došlo k válce.

People don't want to believe it's coming,

Lidé nechtějí věřit, že válka přichází,

so they don't leave, they don't leave before they can.

takže neodcházejí. Neodchází, ani když ještě můžou.

They don't get their money out.

Nevyzvednou si své peníze.

They stay because you want to stay in your home.

Zůstávají, protože chcete zůstat ve svém domě.

And then war and chaos descend.

A pak udeří válka a chaos.

Rwanda is a place that haunts me a lot.

Rwanda je místo, které mě hodně pronásleduje.

In 1994, I briefly left Sarajevo to go report the genocide in Rwanda.

Roku 1994 jsem nakrátko opustila Sarajevo, abych informovala o genocidě ve Rwandě.

Between April and August, 1994,

Mezi dubnem a srpnem 1994

one million people were slaughtered.

byl vyvražděn milion lidí.

Now if those 12,000 chairs freaked me out

Pokud mě tedy děsilo 12 000 křesel

with the sheer number,

pouhým číslem,

I want you just for a second to think of a million people.

tak chci, abyste se alespoň na vteřinu zamysleli nad milionem lidí.

And to give you some example, I remember

A abych uvedla příklad, vzpomínám si,

standing and looking down a road as far as I could see,

když jsem se dívala na cestu, kam až jsem dohlédla,

at least a mile, and there were bodies piled twice my height

aspoň míli daleko, se kupily hromady těl, dvakrát vyšší než já,

of the dead.

povraždění.

And that was just a small percentage of the dead.

A to bylo jen malé procento mrtvých.

And there were mothers holding their children

A byly tam matky, držící své děti,

who had been caught in their last death throes.

které byly nalezeny ve smrtelné agónii.

So we learn a lot from war,

Hodně jsme se toho z války naučili,

and I mention Rwanda

a zmínila jsem Rwandu,

because it is one place, like South Africa,

protože to je místo, jako v Jižní Africe,

where nearly 20 years on, there is healing.

kde již téměř 20 let dochází ke zlepšení.

Fifty-six percent of the parliamentarians are women,

56 procent poslanců parlamentu tvoří ženy,

which is fantastic,

což je úžasné,

and there's also within the national constitution now,

a nyní je to také v rámci ústavy,

you're actually not allowed to say Hutu or Tutsi.

opravdu nesmíte říct Hutu nebo Tutsi.

You're not allowed to identify anyone by ethnicity,

Nesmíte nikoho rozlišovat podle národní příslušnosti,

which is, of course, what started the slaughter in the first place.

což byla první věc, která odstartovala tento masakr.

And an aid worker friend of mine told me the most beautiful story,

A jeden humanitární pracovník, můj kamarád, mi řekl krásný příběh.

or I find it beautiful.

Já si myslím, že je krásný.

There was a group of children, mixed Hutus and Tutsis,

Byla skupinka dětí, pomíchaní Hutuové a Tutsiové,

and a group of women who were adopting them,

a skupina žen, které je adoptovaly,

and they lined up and one was just given to the next.

a ony se seřadily a jedno dítě bylo dáno té další.

There was no kind of compensation for, you're a Tutsi,

Nebylo to nějaké odškodnění za to, že ty jsi Tutsi,

you're a Hutu, you might have killed my mother,

ty jsi Hutu, možná jsi zabil mou matku,

you might have killed my father.

možná jsi zabil mého otce.

They were just brought together in this kind of reconciliation,

Jenom byli všichni spolu v takovém usmiřovacím duchu.

and I find this remarkable.

Myslím, že je to pozoruhodné.

So when people ask me how I continue to cover war,

Když se mě lidé ptají, jak ještě můžu psát o válce,

and why I continue to do it,

a proč v tom pokračuju,

this is why.

tohle je odpověď.

When I go back to Syria, next week in fact,

Když se vracím do Sýrie, vlastně už příští týden,

what I see is incredibly heroic people,

vidím neuvěřitelně odvážné lidi,

some of them fighting for democracy,

někteří bojují za demokracii,

for things we take for granted every single day.

za věci, které každý den považujeme za samozřejmé.

And that's pretty much why I do it.

A tohle je opravdu důvod, proč to dělám.

In 2004, I had a little baby boy,

V roce 2004 se mi narodil chlapeček,

and I call him my miracle child,

a říkala jsem mu moje záračné dítě,

because after seeing so much death

protože poté, co jsem viděla tolik smrti

and destruction and chaos and darkness in my life,

zkázy, chaosu a temnotě v mém životě,

this ray of hope was born.

se narodila taková jiskra naděje.

And I called him Luca, which means "The bringer of light,"

Pojmenovala jsem ho Luca, což znamená "Nositel světla",

because he does bring light to my life.

protože opravdu vnesl světlo do mého života.

But I'm talking about him because when he was four months old,

Mluvím o něm, protože když mu byly čtyři měsíce,

my foreign editor forced me to go back to Baghdad

můj zahraniční šéfredaktor mě donutil vrátit se do Bagdádu,

where I had been reporting all throughout the Saddam regime

kde jsem pracovala po celou dobu Sadámova režimu,

and during the fall of Baghdad and afterwards,

během pádu Bagdádu a toho, co následovalo.

and I remember getting on the plane in tears,

Pamatuju si, že jsem s pláčem nastupovala do letadla,

crying to be separated from my son,

brečela jsem, že musím opustit svého synka.

and while I was there,

A když už jsem tam byla,

a quite famous Iraqi politician who was a friend of mine

jedna známá irácká politička, která byla má přítelkyně,

said to me, "What are you doing here?

mi řekla: "Co tady děláš?

Why aren't you home with Luca?"

Proč nejsi doma s Lucou?"

And I said, "Well, I have to see." It was 2004

Řekla jsem: "Já to musím vidět." Byl rok 2004,

which was the beginning of the incredibly bloody time in Iraq,

což byl počátek neuvěřitelně krvavých časů v Iráku.

"I have to see, I have to see what is happening here.

"Musím to vidět, musím vidět, co se tady děje.

I have to report it."

Musím to oznámit."

And he said, "Go home,

A ona řekla: "Jdi domů,

because if you miss his first tooth,

protože když zmeškáš jeho první zoubek,

if you miss his first step, you'll never forgive yourself.

když zmeškáš jeho první krůček, nikdy si to neodpustíš.

But there will always be another war."

Ale na světě vždycky bude další válka."

And there, sadly, will always be wars.

Bohužel vždycky budou války.

And I am deluding myself if I think, as a journalist,

Klamu sama sebe, když si myslím, že jako novinářka,

as a reporter, as a writer,

jako reportérka, jako spisovatelka,

what I do can stop them. I can't.

je můžu tím, co dělám, zastavit. Nemůžu.

I'm not Kofi Annan. He can't stop a war.

Nejsem Kofi Annan. Ani on nemůže zastavit válku.

He tried to negotiate Syria and couldn't do it.

Pokoušel se vyjednávat v Sýrii, ale nedokázal to.

I'm not a U.N. conflict resolution person.

Nejsem pracovnice OSN, která dokáže vyřešit konflikty.

I'm not even a humanitarian aid doctor,

Nejsem dokonce ani lékařka z humanitární organizace

and I can't tell you the times of how helpless I've felt

a nemůžu vám říct, kolikrát jsem se cítila bezmocná,

to have people dying in front of me, and I couldn't save them.

když jsem před sebou viděla umírat lidi, a nemohla je zachránit.

All I am is a witness.

Jediné, co jsem, je svědek.

My role is to bring a voice to people who are voiceless.

Můj úkol je dát hlas lidem, kteří jsou němí.

A colleague of mine described it as to shine a light

Můj kolega to popsal jako záblesk světla

in the darkest corners of the world.

v nejtemnějších koutech světa.

And that's what I try to do.

A to se snažím dělat.

I'm not always successful,

Nejsem vždycky úspěšná,

and sometimes it's incredibly frustrating,

a někdy je to neuvěřitelně frustrující,

because you feel like you're writing into a void,

protože máte pocit, jako když píšete do prázdna,

or you feel like no one cares.

nebo se vám zdá, že se nikdo nezajímá.

Who cares about Syria? Who cares about Bosnia?

Kdo se zajímá o Sýrii? Kdo se zajímá o Bosnu?

Who cares about the Congo,

Kdo se zajímá o Kongo,

the Ivory Coast, Liberia, Sierra Leone,

Pobřeží slonoviny, Libérii, Sierra Leone,

all of these strings of places that

celou řadu takových míst,

I will remember for the rest of my life?

která si já budu pamatovat po zbytek života?

But my métier is to bear witness

Ale mým řemeslem je svědčit

and that is the crux, the heart of the matter,

a to je podstata, to je jádro věci,

for us reporters who do this.

pro nás reportéry, kteří tohle dělají.

And all I can really do is hope,

A jediné, co opravdu můžu, je doufat,

not to policymakers or politicians,

ne v zákonodárce a politiky,

because as much as I'd like to have faith

protože i když bych chtěla věřit,

that they read my words and do something,

že čtou moje slova a něco dělají,

I don't delude myself.

nedělám si iluze.

But what I do hope is that if you remember anything I said

Já doufám v to, že pokud si vzpomenete na cokoliv, co jsem řekla,

or any of my stories tomorrow morning over breakfast,

nebo na mé příběhy zítra ráno nad snídaní,

if you can remember the story of Sarajevo,

pokud si vzpomenete na příběh Sarajeva,

or the story of Rwanda,

nebo na příběh Rwandy,

then I've done my job.

pak jsem splnila svou práci.

Thank you very much.

Moc vám děkuji.

(Applause)

(Potlesk)