The politics of fiction | Elif Shafak

Překladatel: Sylva Ficová Korektor: Radka Filipova

I'm a storyteller.

Jsem vypravěčka.

That's what I do in life -- telling stories,

Dělám to celý život - vyprávím příběhy,

writing novels --

píšu romány.

and today I would like to tell you a few stories

A dnes bych vám chtěla vyprávět několik příběhů

about the art of storytelling

o vypravěčském umění

and also some supernatural creatures

a také o několika nadpřirozených bytostech,

called the djinni.

takzvaných džinech.

But before I go there, please allow me to share with you

Ale než se do toho pustím, povím vám

glimpses of my personal story.

v krátkosti svůj osobní příběh.

I will do so with the help of words, of course,

Udělám to samozřejmě pomocí slov,

but also a geometrical shape, the circle,

ale i pomocí geometrického tvaru, kruhu.

so throughout my talk,

Během mé přednášky

you will come across several circles.

narazíte na několik kruhů.

I was born in Strasbourg, France

Narodila jsem se ve francouzském Štrasburku

to Turkish parents.

tureckým rodičům.

Shortly after, my parents got separated,

Krátce poté se rozešli

and I came to Turkey with my mom.

a já odešla s mámou do Turecka.

From then on, I was raised

Od té chvíle mě jako jedináčka

as a single child by a single mother.

vychovávala svobodná matka.

Now in the early 1970s, in Ankara,

V Ankaře první poloviny 70. let

that was a bit unusual.

to bylo trochu neobvyklé.

Our neighborhood was full of large families,

V naší čtvrti byly samé velké rodiny,

where fathers were the heads of households,

kde byli hlavou domácnosti muži.

so I grew up seeing my mother as a divorcee

Takže jsem vyrostla a mámu viděla jako rozvedenou ženu

in a patriarchal environment.

v patriarchálním prostředí.

In fact, I grew up observing

Vlastně jsem v dospívání pozorovala

two different kinds of womanhood.

dva různé druhy ženství.

On the one hand was my mother,

Na jedné straně byla moje máma,

a well-educated, secular, modern, westernized, Turkish woman.

vzdělaná, světská, moderní Turkyně ovlivněná Západem.

On the other hand was my grandmother,

Na druhé straně byla babička,

who also took care of me

která se o mě taky starala

and was more spiritual, less educated

a byla víc duchovně založená, méně vzdělaná

and definitely less rational.

a rozhodně méně racionální.

This was a woman who read coffee grounds to see the future

Byla to žena, která viděla budoucnost v zrncích kávy

and melted lead into mysterious shapes

a rozpouštěla olovo do tajemných tvarů,

to fend off the evil eye.

aby se chránila před uhranutím.

Many people visited my grandmother,

Babičku navštěvovalo hodně lidí

people with severe acne on their faces

s pokročilým akné na tváři

or warts on their hands.

nebo s bradavicemi na rukou.

Each time, my grandmother would utter some words in Arabic,

Babička vždycky řekla několik arabských slov,

take a red apple and stab it

vzala červené jablko a probodla je

with as many rose thorns

tolika růžovými trny,

as the number of warts she wanted to remove.

kolik bradavic chtěla odstranit.

Then one by one, she would

Pak trny jeden po druhém

encircle these thorns with dark ink.

obkroužila tmavým inkoustem.

A week later, the patient would come back

Pacient se za týden vrátil

for a follow-up examination.

na následnou prohlídku.

Now, I'm aware that I should not be saying such things

Vím, že bych takové věci neměla říkat

in front of an audience of scholars and scientists,

před obecenstvem tvořeným badateli a vědci,

but the truth is, of all the people

ale pravdou je, že ze všech těch lidí,

who visited my grandmother for their skin conditions,

kteří babičku navštívili kvůli problémům s kůží,

I did not see anyone go back

se ani jeden nevrátil

unhappy or unhealed.

nešťastný nebo neuzdravený.

I asked her how she did this. Was it the power of praying?

Ptala jsem se jí, jak to dělá. Bylo to silou modlitby?

In response she said, "Yes, praying is effective,

Odpověděla: "Ano, modlení je účinné.

but also beware of the power of circles."

Ale dej si pozor na moc kruhů."

From her, I learned, amongst many other things,

Dala mi mimo jiné

one very precious lesson --

jednu vzácnou lekci.

that if you want to destroy something in this life,

Chcete-li v tomto životě něco zničit,

be it an acne, a blemish

ať je to akné, skvrna

or the human soul,

nebo lidská duše,

all you need to do is to surround it with thick walls.

stačí to obkroužit silnými stěnami.

It will dry up inside.

Za nimi to seschne.

Now we all live in some kind of a social and cultural circle.

Všichni žijeme v nějakém sociálním a kulturním kruhu.

We all do.

Všichni.

We're born into a certain family, nation, class.

Rodíme se do určité rodiny, národa, třídy.

But if we have no connection whatsoever

Ale pokud nemáme žádné spojení

with the worlds beyond the one we take for granted,

se světy za světem, který bereme jako samozřejmost,

then we too run the risk

i my riskujeme,

of drying up inside.

že uvnitř seschneme.

Our imagination might shrink;

Naše představivost může ochabnout.

our hearts might dwindle,

Naše srdce může pohasnout.

and our humanness might wither

A naše lidskost může chřadnout,

if we stay for too long

zůstaneme-li příliš dlouho

inside our cultural cocoons.

uvnitř naší kulturní ulity.

Our friends, neighbors, colleagues, family --

Naši přátelé, sousedi, kolegové, rodina -

if all the people in our inner circle resemble us,

pokud se nám všichni lidé v našem vnitřním kruhu podobají,

it means we are surrounded

znamená to, že nás obklopuje

with our mirror image.

náš zrcadlový obraz.

Now one other thing women like my grandma do in Turkey

Ženy jako moje babička v Turecku

is to cover mirrors with velvet

zrcadla zakrývají sametem

or to hang them on the walls with their backs facing out.

nebo je věší na zeď zadní stranou ven.

It's an old Eastern tradition

Je to stará východní tradice

based on the knowledge that it's not healthy

vycházející z poznání, že pro člověka

for a human being to spend too much time

není zdravé trávit příliš mnoho času

staring at his own reflection.

zíráním na vlastní odraz.

Ironically, [living in] communities of the like-minded

Ironií je, že život v komunitách podobně smýšlejících lidí

is one of the greatest dangers

je jedním z největších nebezpečí

of today's globalized world.

dnešního globalizovaného světa.

And it's happening everywhere,

A dochází k němu všude,

among liberals and conservatives,

mezi liberály a konzervativci,

agnostics and believers, the rich and the poor,

mezi agnostiky a věřícími, bohatými a chudými

East and West alike.

i mezi Východem a Západem.

We tend to form clusters

Máme sklon shromažďovat se do skupin

based on similarity,

na základě podobnosti,

and then we produce stereotypes

a pak vytvářet stereotypy

about other clusters of people.

o jiných skupinách lidí.

In my opinion, one way of transcending

Jedním ze způsobů, jak překonat

these cultural ghettos

tato kulturní ghetta,

is through the art of storytelling.

je vypravěčské umění.

Stories cannot demolish frontiers,

Příběhy nemohou zbořit hranice,

but they can punch holes in our mental walls.

ale mohou prorazit díry v našich mentálních zdech.

And through those holes, we can get a glimpse of the other,

A těmito dírami pak můžeme zahlédnout toho druhého

and sometimes even like what we see.

a někdy se nám to, co vidíme, může i líbit.

I started writing fiction at the age of eight.

Psát beletrii jsem začala v osmi letech.

My mother came home one day with a turquoise notebook

Jednou mi máma přinesla tyrkysový sešit

and asked me if I'd be interested in keeping a personal journal.

a zeptala se, jestli bych si nechtěla psát deník.

In retrospect, I think she was slightly worried

Když se ohlédnu zpět, myslím, že se trochu obávala

about my sanity.

o můj zdravý rozum.

I was constantly telling stories at home, which was good,

Doma jsem neustále vyprávěla příběhy, což bylo dobré,

except I told this to imaginary friends around me,

jenže jsem je vyprávěla svým imaginárním kamarádům,

which was not so good.

což tak dobré nebylo.

I was an introverted child,

Byla jsem introvertní dítě

to the point of communicating with colored crayons

do té míry, že jsem mluvila s barevnými pastelkami

and apologizing to objects

a omlouvala se předmětům,

when I bumped into them,

když jsem do nich narazila.

so my mother thought it might do me good

Proto si máma myslela, že mi prospěje,

to write down my day-to-day experiences

když si budu zapisovat každodenní zážitky

and emotions.

a pocity.

What she didn't know was that I thought my life was terribly boring,

Nevěděla, že můj život se mi zdál hrozně nudný,

and the last thing I wanted to do

a že to poslední, co jsem chtěla,

was to write about myself.

bylo psát o sobě.

Instead, I began to write about people other than me

Místo toho jsem začala psát o jiných lidech

and things that never really happened.

a o věcech, které se nikdy nestaly.

And thus began my life-long passion

A tak začala moje celoživotní vášeň

for writing fiction.

pro psaní beletrie.

So from the very beginning, fiction for me

Už od úplného začátku tedy pro mě nebyla

was less of an autobiographical manifestation

ani tak autobiografickým projevem,

than a transcendental journey

jako spíš transcendentální cestou

into other lives, other possibilities.

do jiných životů, k jiným možnostem.

And please bear with me:

Mějte se mnou prosím strpení.

I'll draw a circle and come back to this point.

Obejdu kruh a znovu se k tomu vrátím.

Now one other thing happened around this same time.

Tehdy se stala ještě jedna věc.

My mother became a diplomat.

Z mojí mámy se stala diplomatka.

So from this small, superstitious,

Takže z malé, pověrčivé,

middle-class neighborhood of my grandmother,

středostavovské čtvrti mé babičky

I was zoomed into this

mě náhle přivezli

posh, international school [in Madrid],

do snobské mezinárodní školy (v Madridu),

where I was the only Turk.

kde jsem byla jediná Turkyně.

It was here that I had my first encounter

Právě tady jsem se poprvé setkala s tím,

with what I call the "representative foreigner."

čemu říkám "reprezentativní cizinec".

In our classroom, there were children from all nationalities,

V naší třídě byly děti všech národností.

yet this diversity did not necessarily lead

Tato různorodost přesto nutně nevedla

to a cosmopolitan, egalitarian

ke kosmopolitní, rovnostářské

classroom democracy.

třídní demokracii.

Instead, it generated an atmosphere

Místo toho vznikla atmosféra,

in which each child was seen --

ve které každé dítě nebylo vnímáno

not as an individual on his own,

jako samostatný jedinec,

but as the representative of something larger.

ale jako reprezentant něčeho většího.

We were like a miniature United Nations, which was fun,

Byli jsme jako miniaturní OSN, což byla legrace.

except whenever something negative,

Až na situace, kdy se stalo něco negativního,

with regards to a nation

co s některou národností

or a religion, took place.

nebo náboženstvím souviselo.

The child who represented it was mocked,

Dítěti, které je reprezentovalo, se posmívali,

ridiculed and bullied endlessly.

vysmívali a neustále je šikanovali.

And I should know, because during the time I attended that school,

Vím to, protože v době, kdy jsem do té školy chodila,

a military takeover happened in my country,

došlo v mé zemi k vojenskému převratu,

a gunman of my nationality nearly killed the Pope,

ozbrojený muž mé národnosti málem zabil papeže

and Turkey got zero points in [the] Eurovision Song Contest.

a v pěvecké soutěži Eurovize dostalo Turecko nula bodů.

(Laughter)

(smích)

I skipped school often and dreamed of becoming a sailor

Často jsem tehdy chodila za školu a snila o tom,

during those days.

že budu námořníkem.

I also had my first taste

Taky jsem v té škole poprvé poznala

of cultural stereotypes there.

kulturní stereotypy.

The other children asked me about the movie

Ostatní děti se mě ptaly na film

"Midnight Express," which I had not seen;

"Půlnoční expres", který jsem neviděla.

they inquired how many cigarettes a day I smoked,

Ptali se mě, kolik cigaret denně vykouřím,

because they thought all Turks were heavy smokers,

protože si myslely, že všichni Turci jsou silní kuřáci.

and they wondered at what age

A zajímalo je, v kolika letech

I would start covering my hair.

si začnu zakrývat vlasy.

I came to learn that these were

Zjistila jsem, že to byly

the three main stereotypes about my country:

tři hlavní stereotypní představy o mé zemi:

politics, cigarettes

politika, cigarety

and the veil.

a závoj.

After Spain, we went to Jordan, Germany

Ze Španělska jsme odjely do Jordánska, do Německa

and Ankara again.

a odtud zpět do Ankary.

Everywhere I went, I felt like

Všude jsem měla pocit,

my imagination was the only suitcase

že moje představivost je jediné zavazadlo,

I could take with me.

které si můžu vzít s sebou.

Stories gave me a sense of center,

Příběhy mi daly pocit koncentrace,

continuity and coherence,

kontinuity a koherence,

the three big Cs that I otherwise lacked.

tři velká K, která mi jinak chyběla.

In my mid-twenties, I moved to Istanbul,

V 25 letech jsem se přestěhovala do Istanbulu,

the city I adore.

do města, které zbožňuju.

I lived in a very vibrant, diverse neighborhood

Žila jsem v hodně živé, různorodé čtvrti,

where I wrote several of my novels.

kde jsem napsala několik románů.

I was in Istanbul when the earthquake hit

Byla jsem v Istanbulu, když ho roku 1999

in 1999.

zasáhlo zemětřesení.

When I ran out of the building at three in the morning,

Když jsem ve tři ráno vyběhla z budovy,

I saw something that stopped me in my tracks.

uviděla jsem něco, co mě zastavilo.

There was the local grocer there --

Byl tam místní hokynář -

a grumpy, old man who didn't sell alcohol

mrzutý, starý pán, který neprodával alkohol

and didn't speak to marginals.

a nemluvil s lidmi pod úroveň.

He was sitting next to a transvestite

Seděl vedle transvestita

with a long black wig

v dlouhé černé paruce

and mascara running down her cheeks.

a s maskarou, která mu stékala po tvářích.

I watched the man open a pack of cigarettes

Viděla jsem, jak ten muž třesoucíma rukama otvírá

with trembling hands

balíček cigaret

and offer one to her,

a jednu mu nabízí.

and that is the image of the night of the earthquake

A ten obraz noci během zemětřesení

in my mind today --

si pamatuju dodnes:

a conservative grocer and a crying transvestite

konzervativní hokynář a plačící transvestit

smoking together on the sidewalk.

spolu kouřili na chodníku.

In the face of death and destruction,

Tváří v tvář smrti a záhubě

our mundane differences evaporated,

naše pozemské rozdíly zmizely

and we all became one

a všichni jsme se stali jedním,

even if for a few hours.

i když jen na pár hodin.

But I've always believed that stories, too, have a similar effect on us.

Vždycky jsem věřila, že podobně na nás působí i příběhy.

I'm not saying that fiction has the magnitude of an earthquake,

Neříkám, že beletrie má sílu zemětřesení.

but when we are reading a good novel,

Ale když čteme dobrý román,

we leave our small, cozy apartments behind,

opouštíme svoje útulné bytečky,

go out into the night alone

sami vyjdeme do noci

and start getting to know people we had never met before

a začínáme poznávat lidi, které jsme nikdy nepotkali

and perhaps had even been biased against.

a proti kterým jsme snad byli i zaujatí.

Shortly after, I went

Krátce poté jsem šla

to a women's college in Boston, then Michigan.

na ženskou vysokou školu v Bostonu a pak do Michiganu.

I experienced this, not so much as a geographical shift,

Nebyla to pro mě ani tak geografická změna,

as a linguistic one.

jako spíš lingvistická.

I started writing fiction in English.

Začala jsem psát beletrii v angličtině.

I'm not an immigrant, refugee or exile --

Nejsem imigrantka, uprchlice ani exulantka.

they ask me why I do this --

Ptali se mě, proč to dělám.

but the commute between languages

Ale přechod mezi jazyky

gives me the chance to recreate myself.

mi dává možnost znovu se obrodit.

I love writing in Turkish,

Moc ráda píšu v turečtině,

which to me is very poetic and very emotional,

která se mi zdá hodně poetická a emocionální.

and I love writing in English, which to me

A moc ráda píšu v angličtině, která se mi zdá

is very mathematical and cerebral.

hodně matematická a racionální.

So I feel connected to each language in a different way.

S každým jazykem se cítím spřízněná jinak.

For me, like millions of other people

Pro mě, stejně jako dnes pro miliony jiných lidí

around the world today,

na světě,

English is an acquired language.

je angličtina jazyk naučený.

When you're a latecomer to a language,

Když se jazyk učíte později,

what happens is you live there

dojde k tomu, že žijete

with a continuous

s neustálou

and perpetual frustration.

a trvalou frustrací.

As latecomers, we always want to say more, you know,

Když se jazyk učíme pozdě, vždycky chceme říct víc,

crack better jokes, say better things,

chceme vyprávět lepší vtipy a říkat lepší věci.

but we end up saying less

Ale nakonec řekneme méně,

because there's a gap between the mind and the tongue.

protože mezi myslí a jazykem je propast.

And that gap is very intimidating.

A ta je velmi děsivá.

But if we manage not to be frightened by it,

Ale když se jí přestaneme bát,

it's also stimulating.

je i motivující.

And this is what I discovered in Boston --

A právě to jsem zjistila v Bostonu -

that frustration was very stimulating.

ta frustrace mě hodně motivovala.

At this stage, my grandmother,

V té době moje babička,

who had been watching the course of my life

která sledovala můj život

with increasing anxiety,

s rostoucí úzkostlivostí,

started to include in her daily prayers

začala do denních modliteb zahrnovat prosbu,

that I urgently get married

abych se vdala,

so that I could settle down once and for all.

abych se konečně usadila.

And because God loves her, I did get married.

A protože Bůh ji miloval, vdala jsem se.

(Laughter)

(smích)

But instead of settling down,

Jenže místo abych se usadila,

I went to Arizona.

odešla jsem do Arizony.

And since my husband is in Istanbul,

A protože můj muž je v Istanbulu,

I started commuting between Arizona and Istanbul --

začala jsem mezi Arizonou a Istanbulem dojíždět.

the two places on the surface of earth

Ta dvě místa na zemi

that couldn't be more different.

nemůžou být odlišnější.

I guess one part of me has always been a nomad,

Část mého já asi vždycky byla kočovná,

physically and spiritually.

fyzicky i duchovně.

Stories accompany me,

Příběhy mě doprovázejí

keeping my pieces and memories together,

a drží mě i moje vzpomínky pohromadě

like an existential glue.

jako existenciální lepidlo.

Yet as much as I love stories,

Ale přestože je mám moc ráda,

recently, I've also begun to think

nedávno jsem si začala myslet,

that they lose their magic

že ztrácejí své kouzlo,

if and when a story is seen as more than a story.

jestli a pokud jsou vnímány jako víc než jen příběhy.

And this is a subject that I would love

A o tomto tématu bych s vámi ráda

to think about together.

přemýšlela společně.

When my first novel written in English came out in America,

Když v Americe vyšel můj první anglicky psaný román,

I heard an interesting remark from a literary critic.

slyšela jsem zajímavou poznámku od literárního kritika.

"I liked your book," he said, "but I wish you had written it differently."

"Vaše kniha se mi líbila," řekl, "ale škoda, že jste ji nenapsala jinak."

(Laughter)

(smích)

I asked him what he meant by that.

Zeptala jsem se ho, jak to myslí.

He said, "Well, look at it. There's so many

Řekl: "No, je v ní hodně

Spanish, American, Hispanic characters in it,

španělských, amerických a hispánských postav,

but there's only one Turkish character and it's a man."

ale jen jedna turecká a ještě je to muž."

Now the novel took place on a university campus in Boston,

Román se odehrával na univerzitě v Bostonu,

so to me, it was normal

proto mi přišlo normální,

that there be more international characters in it

že je v ní víc mezinárodních postav

than Turkish characters,

než těch tureckých.

but I understood what my critic was looking for.

Ale pochopila jsem, co můj kritik hledal.

And I also understood that I

A také jsem pochopila,

would keep disappointing him.

že ho vždycky zklamu.

He wanted to see the manifestation of my identity.

Chtěl vidět projev mé identity.

He was looking for a Turkish woman in the book

Hledal v té knize Turkyni,

because I happened to be one.

protože Turkyně jsem náhodou i já.

We often talk about how stories change the world,

Často mluvíme o tom, jak příběhy mění svět.

but we should also see how the world of identity politics

Ale měli bychom také vidět, jak svět politiky identity

affects the way stories

ovlivňuje to, jak příběhy

are being circulated,

kolují,

read and reviewed.

jak se čtou a recenzují.

Many authors feel this pressure,

Mnoho autorů ten tlak cítí,

but non-Western authors feel it more heavily.

ale nezápadní autoři ho cítí silněji.

If you're a woman writer from the Muslim world, like me,

Pokud jste spisovatelka z muslimského světa, jako já,

then you are expected to write

pak se očekává, že budete psát

the stories of Muslim women

příběhy o muslimkách

and, preferably, the unhappy stories

a pokud možno nešťastné příběhy

of unhappy Muslim women.

o nešťastných muslimkách.

You're expected to write

Očekává se, že budete psát

informative, poignant and characteristic stories

poučné, dojemné a charakteristické příběhy

and leave the experimental and avant-garde

a ty experimentální a avantgardní přenecháte

to your Western colleagues.

svým západním kolegům.

What I experienced as a child in that school in Madrid

To, co jsem zažila jako dítě ve škole v Madridu,

is happening in the literary world today.

se dnes děje v literárním světě.

Writers are not seen

Spisovatelé nejsou vnímáni

as creative individuals on their own,

jako samostatné tvůrčí osobnosti,

but as the representatives

ale jako reprezentanti

of their respective cultures:

své kultury.

a few authors from China, a few from Turkey,

Pár autorů z Číny, pár z Turecka,

a few from Nigeria.

pár z Nigérie.

We're all thought to have something very distinctive,

Všichni jsme prý něčím hodně typičtí,

if not peculiar.

ne-li zvláštní.

The writer and commuter James Baldwin

Spisovatel, který také cestoval z místa na místo, James Baldwin,

gave an interview in 1984

poskytl roku 1984 rozhovor,

in which he was repeatedly asked about his homosexuality.

ve kterém se ho opakovaně ptali na jeho homosexualitu.

When the interviewer tried to pigeonhole him

Když se ho redaktor snažil zařadit do škatulky

as a gay writer,

jako gay spisovatele,

Baldwin stopped and said,

Baldwin ho zastavil a řekl:

"But don't you see? There's nothing in me

"Ale copak to nechápete? Ve mně není nic,

that is not in everybody else,

co by nebylo i ve všech ostatních,

and nothing in everybody else

a ve všech ostatních není nic,

that is not in me."

co není i ve mně."

When identity politics tries to put labels on us,

Když se nám politika identity snaží dát nálepku,

it is our freedom of imagination that is in danger.

je v nebezpečí naše svobodná představivost.

There's a fuzzy category called

Existuje neurčitá kategorie zvaná

multicultural literature

multikulturní literatura,

in which all authors from outside the Western world

kam se hází všichni autoři,

are lumped together.

kteří nejsou ze západního světa.

I never forget my first multicultural reading,

Nikdy nezapomenu na své první multikulturní čtení

in Harvard Square about 10 years ago.

na Harvard Square asi před 10 lety.

We were three writers, one from the Philippines,

Byli jsme tam tři autoři, jeden z Filipín,

one Turkish and one Indonesian --

jedna Turkyně a jeden Indonésan -

like a joke, you know.

jako v nějakém vtipu.

(Laughter)

(smích)

And the reason why we were brought together

A dohromady nás nesvedli proto,

was not because we shared an artistic style

že máme společný umělecký styl

or a literary taste.

nebo literární vkus,

It was only because of our passports.

ale jen kvůli našim pasům.

Multicultural writers are expected to tell real stories,

Od multikulturních autorů se očekávají "skutečné" příběhy,

not so much the imaginary.

fiktivní už tolik ne.

A function is attributed to fiction.

Beletrii je připisována funkce,

In this way, not only the writers themselves,

takže nejen samotní autoři,

but also their fictional characters

ale i jejich fiktivní postavy

become the representatives of something larger.

se stávají reprezentanty něčeho většího.

But I must quickly add

Ale musím rychle dodat,

that this tendency to see a story

že tento sklon chápat příběh

as more than a story

jako víc než jen příběh

does not solely come from the West.

nepřichází jen ze Západu.

It comes from everywhere.

Přichází odevšad.

And I experienced this firsthand

Zažila jsem to přímo,

when I was put on trial in 2005

když mě roku 2005 soudili

for the words my fictional characters uttered in a novel.

kvůli slovům, která v románu pronesly moje fiktivní postavy.

I had intended to write

Chtěla jsem napsat

a constructive, multi-layered novel

konstruktivní, mnohovrstevnatý román

about an Armenian and a Turkish family

o arménské a turecké rodině

through the eyes of women.

očima žen.

My micro story became a macro issue

Z mého mikropříběhu se stal makroproblém,

when I was prosecuted.

když mě soudně stíhali.

Some people criticized, others praised me

Někteří mě kritizovali, jiní mě chválili za to,

for writing about the Turkish-Armenian conflict.

že jsem psala o turecko-arménském konfliktu.

But there were times when I wanted to remind both sides

Ale byly chvíle, kdy jsem chtěla oběma stranám připomenout,

that this was fiction.

že to byla jen fikce.

It was just a story.

Byl to jen příběh.

And when I say, "just a story,"

A když říkám "jen příběh",

I'm not trying to belittle my work.

nesnažím se své dílo znevážit.

I want to love and celebrate fiction

Beletrii chci mít ráda a oslavovat ji

for what it is,

kvůli tomu, čím je,

not as a means to an end.

ne jako nějaký prostředek k cíli.

Writers are entitled to their political opinions,

Spisovatelé mají právo na své politické názory

and there are good political novels out there,

a existují dobré politické romány,

but the language of fiction

ale jazyk beletrie

is not the language of daily politics.

není jazykem každodenní politiky.

Chekhov said,

Čechov řekl:

"The solution to a problem

"Řešení problému

and the correct way of posing the question

a správný způsob kladení otázky

are two completely separate things.

jsou dvě naprosto rozdílné věci.

And only the latter is an artist's responsibility."

A odpovědností umělce je jen to druhé."

Identity politics divides us. Fiction connects.

Politika identity nás rozděluje. Beletrie spojuje.

One is interested in sweeping generalizations.

Politiku zajímají paušalizující generalizace.

The other, in nuances.

Beletrii nuance.

One draws boundaries.

Politika vytyčuje hranice.

The other recognizes no frontiers.

Beletrie žádné neuznává.

Identity politics is made of solid bricks.

Politika identity je z pevných cihel.

Fiction is flowing water.

Beletrie je plynoucí voda.

In the Ottoman times, there were itinerant storytellers called "meddah."

V Otomanské říši žili kočovní vypravěči, "meddahové".

They would go to coffee houses,

Chodili do kaváren,

where they would tell a story in front of an audience,

kde vyprávěli příběh před publikem

often improvising.

a často improvizovali.

With each new person in the story,

U každé nové osoby v příběhu

the meddah would change his voice,

meddah měnil svůj hlas,

impersonating that character.

a postavu tak zosobňoval.

Everybody could go and listen, you know --

Chodili tam a poslouchali všichni -

ordinary people, even the sultan, Muslims and non-Muslims.

obyčejní lidé, dokonce i sultán, muslimové i nemuslimové.

Stories cut across all boundaries,

Příběhy překonávají všechny hranice.

like "The Tales of Nasreddin Hodja,"

Jako "Příběhy Nasreddina Hodži",

which were very popular throughout the Middle East,

které byly hodně populární na celém Blízkém východě,

North Africa, the Balkans and Asia.

v severní Africe, na Balkánu a v Asii.

Today, stories continue

I dnes příběhy

to transcend borders.

překonávají hranice.

When Palestinian and Israeli politicians talk,

Když spolu mluví palestinští a izraelští politici,

they usually don't listen to each other,

obvykle se neposlouchají.

but a Palestinian reader

Ale palestinský čtenář

still reads a novel by a Jewish author,

čte pořád román židovského autora

and vice versa, connecting and empathizing

a naopak, navazuje vztah a sympatizuje

with the narrator.

s vypravěčem.

Literature has to take us beyond.

Literatura nás musí dostat dál.

If it cannot take us there,

Pokud to nedokáže,

it is not good literature.

není to dobrá literatura.

Books have saved the introverted,

Knihy zachránily introvertní,

timid child that I was -- that I once was.

bázlivé dítě, kterým jsem kdysi byla.

But I'm also aware of the danger

Přesto si uvědomuju nebezpečí

of fetishizing them.

fetišizace příběhů.

When the poet and mystic, Rumi,

Když básník a mystik Rumi

met his spiritual companion, Shams of Tabriz,

potkal svého duchovního druha Shamse z Tabrízu,

one of the first things the latter did

jedna z prvních věcí, kterou Shams udělal,

was to toss Rumi's books into water

byla, že hodil Rumiho knihy do vody

and watch the letters dissolve.

a díval se, jak se písmena rozpouštějí.

The Sufis say, "Knowledge that takes you not beyond yourself

Stoupenci súfismu říkají: "Poznání, díky němuž nepřekonáš sám sebe,

is far worse than ignorance."

je mnohem horší než nevědomost."

The problem with today's cultural ghettos

Problémem dnešních kulturních ghett

is not lack of knowledge --

není nedostatek znalostí.

we know a lot about each other, or so we think --

Víme o sobě hodně, nebo si to aspoň myslíme.

but knowledge that takes us not beyond ourselves:

Ale poznání, díky němuž nepřekonáme sami sebe,

it makes us elitist,

z nás dělá elitářské,

distant and disconnected.

odtažité a nespřízněné lidi.

There's a metaphor which I love:

Mám moc ráda jednu metaforu:

living like a drawing compass.

žít svůj život jako kružítko.

As you know, one leg of the compass is static, rooted in a place.

Jak víte, jedno rameno kružítka je statické, zapíchnuté na místě.

Meanwhile, the other leg

Druhé mezitím

draws a wide circle, constantly moving.

rýsuje širší kruh a neustále se pohybuje.

Like that, my fiction as well.

A stejně tak moje beletrie.

One part of it is rooted in Istanbul,

Jedna část je zakořeněná v Istanbulu,

with strong Turkish roots,

silnými tureckými kořeny.

but the other part travels the world,

Ale ta druhá cestuje po světě

connecting to different cultures.

a navazuje spojení s jinými kulturami.

In that sense, I like to think of my fiction

V tom smyslu chci svou beletrii brát

as both local and universal,

jako lokální i univerzální,

both from here and everywhere.

odtud i odevšad.

Now those of you who have been to Istanbul

Kdo z vás byl v Istanbulu,

have probably seen Topkapi Palace,

pravděpodobně viděl palác Topkapi,

which was the residence of Ottoman sultans

což bylo sídlo otomanských sultánů

for more than 400 years.

více než 400 let.

In the palace, just outside the quarters

V paláci, před pokoji

of the favorite concubines,

oblíbených konkubín,

there's an area called The Gathering Place of the Djinn.

je takzvané Místo setkávání džinů.

It's between buildings.

Je mezi budovami.

I'm intrigued by this concept.

Ten koncept mě fascinuje.

We usually distrust those areas

Oblastem "mezi"

that fall in between things.

obvykle nedůvěřujeme.

We see them as the domain

Chápeme je jako doménu

of supernatural creatures like the djinn,

nadpřirozených bytostí, jakými jsou džinové

who are made of smokeless fire

z nekouřícího ohně,

and are the symbol of elusiveness.

kteří jsou symbolem nepostižitelnosti.

But my point is perhaps

Mně však jde o to,

that elusive space

že ten nepostižitelný prostor

is what writers and artists need most.

je právě to, co spisovatelé a umělci potřebují nejvíc.

When I write fiction

Když píšu beletrii,

I cherish elusiveness and changeability.

nepostižitelnosti a proměnlivosti si vážím.

I like not knowing what will happen 10 pages later.

Jsem ráda, když nevím, co se stane o 10 stran dál.

I like it when my characters surprise me.

Jsem ráda, když mě moje postavy překvapují.

I might write about

Možná v jednom románu

a Muslim woman in one novel,

napíšu o muslimské ženě.

and perhaps it will be a very happy story,

A možná to bude moc šťastný příběh.

and in my next book, I might write

A v další knize možná budu psát

about a handsome, gay professor in Norway.

o pohledném gay profesorovi v Norsku.

As long as it comes from our hearts,

Dokud to jde z našeho srdce,

we can write about anything and everything.

můžeme psát o čemkoli a o všem.

Audre Lorde once said,

Audre Lordeová kdysi napsala:

"The white fathers taught us to say,

"Bílí otcové nás učili říkat:

'I think, therefore I am.'"

‚Myslím, tedy jsem.‘"

She suggested, "I feel, therefore I am free."

Proto navrhla větu: "Cítím, tedy jsem svobodná."

I think it was a wonderful paradigm shift.

Podle mě to byla báječná změna paradigmatu.

And yet, why is it that,

A přece: proč

in creative writing courses today,

v dnešních kurzech tvůrčího psaní

the very first thing we teach students is

studenty nejprve učíme

"write what you know"?

psát to, co vědí?

Perhaps that's not the right way to start at all.

Možná to není dobrý způsob, jak začínat.

Imaginative literature is not necessarily about

Podstatou imaginativní literatury není nutně

writing who we are or what we know

psaní o tom, kým jsme, o tom, co víme,

or what our identity is about.

nebo o podstatě naší identity.

We should teach young people and ourselves

Mladé lidi i sebe bychom měli učit

to expand our hearts

otevřít srdce

and write what we can feel.

a psát to, co cítíme.

We should get out of our cultural ghetto

Měli bychom vyjít ze svého kulturního ghetta

and go visit the next one and the next.

a navštívit ghetto hned vedle a další vedle něj.

In the end, stories move like whirling dervishes,

Příběhy se nakonec pohybují jako tančící dervišové,

drawing circles beyond circles.

kreslí kruhy za kruhy.

They connect all humanity,

Spojují všechny lidi

regardless of identity politics,

bez ohledu na politiku identity.

and that is the good news.

A to je dobrá zpráva.

And I would like to finish with an old Sufi poem:

Ráda bych skončila starou súfijskou básní.

"Come, let us be friends for once;

"Pojď, buďme pro jednou přáteli,

let us make life easy on us;

usnadněme si život,

let us be lovers and loved ones;

buďme milenci a milovanými

the earth shall be left to no one."

a země nezůstane nikomu."

Thank you.

Děkuji vám.

(Applause)

(potlesk)