What fear can teach us | Karen Thompson Walker

Translator: Morton Bast Reviewer: Thu-Huong Ha

Překladatel: Jakub Helcl Korektor: Alena Machalkova

One day in 1819,

Jednoho dne roku 1819,

3,000 miles off the coast of Chile,

3 000 mil od pobřeží Chile,

in one of the most remote regions of the Pacific Ocean,

v jedné z nejodlehlejších oblastí Tichého oceánu,

20 American sailors watched their ship flood with seawater.

20 amerických námořníků pozorovalo, jak se jejich loď zaplavuje mořskou vodou.

They'd been struck by a sperm whale, which had ripped

Narazil do nich vorvaň, který loď roztrhl

a catastrophic hole in the ship's hull.

a v jejím trupu vytvořil osudnou díru.

As their ship began to sink beneath the swells,

Jak se loď začala pod vzdouvajícími se vlnami potápět,

the men huddled together in three small whaleboats.

mužům nezbývalo nic jiného, než se těsnat ve třech velrybářských člunech.

These men were 10,000 miles from home,

Tito muži byli 10 000 mil od domova

more than 1,000 miles from the nearest scrap of land.

a více než 1 000 mil od nejbližšího kousku pevniny.

In their small boats, they carried only

V těch malých člunech s sebou měli pouze

rudimentary navigational equipment

základní navigační vybavení

and limited supplies of food and water.

a omezené zásoby jídla a vody.

These were the men of the whaleship Essex,

Byli to muži z velrybářské lodi Essex,

whose story would later inspire parts of "Moby Dick."

jejíž příběh se stal později inspirací pro román „Bílá velryba“.

Even in today's world, their situation would be really dire,

Jejich situace by byla opravdu hrozná i v dnešní době,

but think about how much worse it would have been then.

ale zamyslete se, o co horší to bylo tehdy.

No one on land had any idea that anything had gone wrong.

Nikdo na pevnině netušil, že se něco stalo.

No search party was coming to look for these men.

Nebyla pro ně vyslána žádná pátrací výprava.

So most of us have never experienced a situation

Většina z nás nikdy nezažila situaci

as frightening as the one in which these sailors found themselves,

tak strašlivou jako ta, ve které se nacházeli tito námořníci,

but we all know what it's like to be afraid.

ale všichni víme, jaké to je se bát.

We know how fear feels,

Víme, jaký je pocit strachu,

but I'm not sure we spend enough time thinking about

ale nejsem si jistá, jestli trávíme dostatek času přemýšlením o tom,

what our fears mean.

co naše obavy vlastně znamenají.

As we grow up, we're often encouraged to think of fear

Při výchově jsme často vedeni uvažovat o strachu

as a weakness, just another childish thing to discard

jako o slabosti a další dětinské věci na odhození,

like baby teeth or roller skates.

jako jsou dětské zoubky nebo kolečkové brusle.

And I think it's no accident that we think this way.

A myslím si, že takhle uvažujeme ne náhodou.

Neuroscientists have actually shown that human beings

Neurovědci skutečně prokázali, že lidské bytosti

are hard-wired to be optimists.

jsou rození optimisté.

So maybe that's why we think of fear, sometimes,

Tak možná proto uvažujeme někdy o strachu

as a danger in and of itself.

jako o nebezpečí sobě samém.

"Don't worry," we like to say to one another. "Don't panic."

„Nic si z toho nedělej,“ rádi říkáme jeden druhému. „Nepanikař.“

In English, fear is something we conquer.

V angličtině je strach něco, co si podmaňujeme.

It's something we fight. It's something we overcome.

Je to něco, s čím bojujeme. Něco, co překonáváme.

But what if we looked at fear in a fresh way?

Ale co kdybychom se dívali na strach novým pohledem?

What if we thought of fear as an amazing act of the imagination,

Co kdybychom přemýšleli o strachu jako o úžasném prvku představivosti,

something that can be as profound and insightful

o něčem, co dokáže být hluboké a pronikavé

as storytelling itself?

jako vyprávění samotné?

It's easiest to see this link between fear and the imagination

Nejsnazší je spatřit toto pojítko mezi strachem a představivostí

in young children, whose fears are often extraordinarily vivid.

u malých dětí, jejichž obavy jsou často mimořádně živé.

When I was a child, I lived in California,

Když jsem byla ještě dítě, žila jsem v Kalifornii,

which is, you know, mostly a very nice place to live,

která je, jak jistě víte, převážně velmi hezké místo k bydlení,

but for me as a child, California could also be a little scary.

ale pro mě, jakožto dítě, mohla být Kalifornie trochu děsivá.

I remember how frightening it was to see the chandelier

Pamatuji si, jak děsivé bylo sledovat lustr,

that hung above our dining table swing back and forth

který visel nad naším jídelním stolem, kývat se sem a tam

during every minor earthquake,

během každého menšího zemětřesení.

and I sometimes couldn't sleep at night, terrified

A někdy jsem nemohla v noci spát, vystrašená,

that the Big One might strike while we were sleeping.

že by mohlo to „Velké“ udeřit, zatímco bychom spali.

And what we say about kids who have fears like that

A o dětech, které mají takové úzkosti, říkáme,

is that they have a vivid imagination.

že mají živou představivost.

But at a certain point, most of us learn

Ale v určitém bodě se většina z nás naučí

to leave these kinds of visions behind and grow up.

tyto druhy představ zanechat za sebou a vyrůst.

We learn that there are no monsters hiding under the bed,

Zjistíme, že neexistují žádné příšery schovávající se pod naší postelí,

and not every earthquake brings buildings down.

a že ne každé zemětřesení bourá budovy.

But maybe it's no coincidence that some of our most creative minds

Ale možná není náhoda, že některé z našich nejkreativnějších myslí

fail to leave these kinds of fears behind as adults.

nedokáží tyto druhy strachu nechat za sebou ani jako dospělí.

The same incredible imaginations that produced "The Origin of Species,"

Ty stejně neuvěřitelné představy, které vytvořily „O původu druhů“,

"Jane Eyre" and "The Remembrance of Things Past,"

„Janu Eyrovou“ a „Hledání ztraceného času“,

also generated intense worries that haunted the adult lives

taktéž zplodily silné obavy, které pronásledovaly dospělé životy.

of Charles Darwin, Charlotte BrontĂŤ and Marcel Proust.

Charlese Darwina, Charlotte Brontëové a Marcela Prousta.

So the question is, what can the rest of us learn about fear

Otázka zní, co se může zbytek nás o strachu naučit

from visionaries and young children?

od vizionářů a malých dětí?

Well let's return to the year 1819 for a moment,

Nuže vraťme se na chvíli do roku 1819,

to the situation facing the crew of the whaleship Essex.

do situace, které čelila posádka velrybářské lodi Essex.

Let's take a look at the fears that their imaginations

Podívejme se na obavy, které byly vytvářeny jejich

were generating as they drifted in the middle of the Pacific.

představivostmi, zatímco byli unášeni uprostřed Pacifiku.

Twenty-four hours had now passed since the capsizing of the ship.

Uběhlo 24 hodin od převrhnutí lodi.

The time had come for the men to make a plan,

Nadešel čas pro muže vymyslet plán,

but they had very few options.

ale měli velmi málo možností.

In his fascinating account of the disaster,

Ve fascinujícím popisu této katastrofy

Nathaniel Philbrick wrote that these men were just about

Nathaniel Philbrick napsal, že tito muži byli

as far from land as it was possible to be anywhere on Earth.

tak daleko od pevniny, jak jen to bylo možné kdekoliv na Zemi.

The men knew that the nearest islands they could reach

Muži věděli, že nejbližší ostrovy, které měli na dosah,

were the Marquesas Islands, 1,200 miles away.

byly Markézy, 1 200 mil od nich.

But they'd heard some frightening rumors.

Ale o nich slyšeli hrozivé zvěsti.

They'd been told that these islands,

Bylo jim řečeno, že tyto ostrovy

and several others nearby, were populated by cannibals.

a několik dalších poblíž byly osídleny kanibaly.

So the men pictured coming ashore only to be murdered

Takže si ti muži představovali, jak se vylodí na břehu, jen aby byli zavražděni

and eaten for dinner.

a snězeni k věčeři.

Another possible destination was Hawaii,

Dalším možným cílem byl ostrov Havaj,

but given the season, the captain was afraid

ale vzhledem k ročnímu období se kapitán obával,

they'd be struck by severe storms.

že by byli zasaženi krutými bouřkami.

Now the last option was the longest, and the most difficult:

Ta poslední možnost byla nejdelší a nejtěžší.

to sail 1,500 miles due south in hopes of reaching

Uplout 1 500 mil na jih v naději, že dosáhnou

a certain band of winds that could eventually

určitého pásu větrů, který by je nakonec

push them toward the coast of South America.

dotlačil směrem k pobřeží Jižní Ameriky.

But they knew that the sheer length of this journey

Ale věděli, že už prostá délka této cesty

would stretch their supplies of food and water.

by vyčerpala jejich zásoby jídla a vody.

To be eaten by cannibals, to be battered by storms,

Být snězen kanibaly, rozdrcen bouřkami,

to starve to death before reaching land.

vyhladovět k smrti dřív, než dorazí k pevnině.

These were the fears that danced in the imaginations of these poor men,

Toto byly obavy, které se proháněly představivostí těchto ubohých mužů,

and as it turned out, the fear they chose to listen to

a jak se ukázalo, strach, kterému se rozhodli naslouchat,

would govern whether they lived or died.

určil, zda budou žít či zemřou.

Now we might just as easily call these fears by a different name.

Stejně tak můžeme tyto obavy nazvat úplně jinak.

What if instead of calling them fears,

Co kdybychom je namísto obav

we called them stories?

nazývali příběhy?

Because that's really what fear is, if you think about it.

Protože když se nad tím zamyslíte, to je to, co strach skutečně je.

It's a kind of unintentional storytelling

Je to druh neúmyslného vyprávění,

that we are all born knowing how to do.

se kterým jsme se všichni narodili.

And fears and storytelling have the same components.

Strach a vyprávění mají ty samé složky.

They have the same architecture.

Mají stejnou strukturu.

Like all stories, fears have characters.

Jako všechny příběhy, i obavy mají postavy.

In our fears, the characters are us.

V našich obavách jsme těmi postavami my.

Fears also have plots. They have beginnings and middles and ends.

Obavy mají také zápletky. Mají začátky, prostředky a konce.

You board the plane. The plane takes off. The engine fails.

Nastoupíte na letadlo. Letadlo vzlétne. Selže motor.

Our fears also tend to contain imagery that can be

Naše obavy také mají sklon obsahovat obrazotvornost,

every bit as vivid as what you might find in the pages of a novel.

která může být stejně tak živá jako na stránkách románu.

Picture a cannibal, human teeth

Obrázek kanibala, lidských zubů

sinking into human skin,

pronikajících do lidské kůže,

human flesh roasting over a fire.

lidského masa opékajícího se nad ohněm.

Fears also have suspense.

Obavy mají též napětí.

If I've done my job as a storyteller today,

Kdybych dnes s vyprávěním skončila,

you should be wondering what happened

měli byste být zvědaví, co se stalo

to the men of the whaleship Essex.

s muži z lodě Essex.

Our fears provoke in us a very similar form of suspense.

Naše obavy v nás podněcují velmi podobnou formu napětí.

Just like all great stories, our fears focus our attention

Stejně jako všechny skvělé příběhy, naše obavy soustředí svou pozornost

on a question that is as important in life as it is in literature:

na otázku, která je stejně tak důležitá v životě jakožto i v literatuře:

What will happen next?

Co se bude dít dál?

In other words, our fears make us think about the future.

Jinými slovy, naše obavy nás nutí přemýšlet o budoucnosti.

And humans, by the way, are the only creatures capable

A mimochodem lidé jsou jediná stvoření schopna

of thinking about the future in this way,

takto o budoucnosti přemýšlet,

of projecting ourselves forward in time,

promítat sami sebe dopředu v čase,

and this mental time travel is just one more thing

a tohle duševní cestování v čase je pouze další věc,

that fears have in common with storytelling.

kterou mají obavy společné s vyprávěním příběhů.

As a writer, I can tell you that a big part of writing fiction

Mohu vám jako spisovatelka říct, že velkou částí psaní beletrie

is learning to predict how one event in a story

je se naučit předvídat, jak jedna událost v příběhu

will affect all the other events,

ovlivní všechny další události.

and fear works in that same way.

A strach funguje stejně.

In fear, just like in fiction, one thing always leads to another.

U strachu, stejně jako v beletrii, jedna věc vždy vede k další.

When I was writing my first novel, "The Age Of Miracles,"

Když jsem psala svůj první román „Věk zázraků“,

I spent months trying to figure out what would happen

strávila jsem měsíce snahou zjistit, co by se stalo,

if the rotation of the Earth suddenly began to slow down.

kdyby se rotace Země náhle začala zpomalovat.

What would happen to our days? What would happen to our crops?

Co by se stalo s našimi dny? Co by se stalo našim plodinám?

What would happen to our minds?

Co by se stalo našim myslím?

And then it was only later that I realized how very similar

A pak o něco později jsem si uvědomila, jak podobné

these questions were to the ones I used to ask myself

byly tyto otázky těm, co jsem si v noci kladla

as a child frightened in the night.

jako vystrašené dítě.

If an earthquake strikes tonight, I used to worry,

Kdyby dnes v noci zasáhlo zemětřesení, obávala jsem se,

what will happen to our house? What will happen to my family?

co se stane s naším domem? Co se stane s mojí rodinou?

And the answer to those questions always took the form of a story.

A odpovědi k těmto otázkám na sebe vždy braly podobu příběhu.

So if we think of our fears as more than just fears

Když už přemýšlíme o obavách jako o něčem víc než jen obavách –

but as stories, we should think of ourselves

jako o příbězích, měli bychom přemýšlet o sobě

as the authors of those stories.

jako o autorech těchto příběhů.

But just as importantly, we need to think of ourselves

Ale stejně tak je důležité, abychom přemýšleli o sobě

as the readers of our fears, and how we choose

jako o čtenářích těchto obav, a to, jak se rozhodneme

to read our fears can have a profound effect on our lives.

číst naše obavy, může mít hluboký vliv na naše životy.

Now, some of us naturally read our fears more closely than others.

Někteří z nás přirozeně čtou své obavy podrobněji než ostatní.

I read about a study recently of successful entrepreneurs,

Nedávno jsem četla studii o úspěšných podnikatelích

and the author found that these people shared a habit

a autor studie zjistil, že tito lidé mají společný zvyk,

that he called "productive paranoia," which meant that

který nazval „produktivní paranoia“, což znamenalo,

these people, instead of dismissing their fears,

že tito lidé, namísto rozehnání svých obav,

these people read them closely, they studied them,

tito lidé je podrobně četli, zkoumali je,

and then they translated that fear into preparation and action.

a pak tento strach přenesli do přípravy a samotné práce.

So that way, if their worst fears came true,

Takhle, kdyby se jejich nejhorší obavy byly bývaly naplnily,

their businesses were ready.

jejich podniky by byly připraveny.

And sometimes, of course, our worst fears do come true.

A někdy se samozřejmě naše nejhorší obavy naplní.

That's one of the things that is so extraordinary about fear.

To je jedna z věcí, která je na strachu tak výjimečná.

Once in a while, our fears can predict the future.

Jednou za čas mohou naše obavy předvídat budoucnost.

But we can't possibly prepare for all of the fears

Na všechny naše obavy, které naše představivosti vymyslí,

that our imaginations concoct.

se ale připravit nemůžeme.

So how can we tell the difference between

Tak jak můžeme určit rozdíl mezi

the fears worth listening to and all the others?

obavami, kterým stojí za to naslouchat, a těmi ostatními?

I think the end of the story of the whaleship Essex

Myslím, že konec příběhu o velrybářské lodi Essex

offers an illuminating, if tragic, example.

nám nabízí poučný, leč tragický, příklad.

After much deliberation, the men finally made a decision.

Po mnohém uvažování dospěli muži konečně k rozhodnutí.

Terrified of cannibals, they decided to forgo the closest islands

Vyděšeni z kanibalů se rozhodli vyvarovat nejbližším ostrovům

and instead embarked on the longer

a namísto toho se pustili do delší

and much more difficult route to South America.

a daleko náročnější cesty do Jižní Ameriky.

After more than two months at sea, the men ran out of food

Po více než dvou měsících na moři došlo mužům jídlo,

as they knew they might,

tak jak to tušili,

and they were still quite far from land.

a byli stále docela daleko od pevniny.

When the last of the survivors were finally picked up

Když byli poslední z přeživších konečně vyzvednuti

by two passing ships, less than half of the men were left alive,

dvěma projíždějícími loděmi, méně než půlka mužů zůstala naživu,

and some of them had resorted to their own form of cannibalism.

a někteří z nich se uchýlili k své vlastní formě kanibalismu.

Herman Melville, who used this story as research for "Moby Dick,"

Herman Melville, který použil tento příběh jako výzkum pro „Bílou velrybu“,

wrote years later, and from dry land, quote,

o několik let později napsal z pevniny prohlášení

"All the sufferings of these miserable men of the Essex

„Veškerým utrpením těchto ubohých mužů z lodi Essex

might in all human probability have been avoided

mohlo být s největší pravděpodobností zabráněno,

had they, immediately after leaving the wreck,

kdyby okamžitě po opuštění vraku lodi

steered straight for Tahiti.

veslovali rovnou k Tahiti.

But," as Melville put it, "they dreaded cannibals."

Ale,“ -- jak řekl Melville -- „děsili se kanibalů.“

So the question is, why did these men dread cannibals

Otázka tedy zní, proč se tito muži děsili kanibalů

so much more than the extreme likelihood of starvation?

mnohem více než extrémní pravděpodobnosti vyhladovění?

Why were they swayed by one story

Proč byli ovlivněni jedním příběhem

so much more than the other?

více než jiným?

Looked at from this angle,

Pohledem z tohoto úhlu

theirs becomes a story about reading.

se z jejich příběhu stává příběh o čtení.

The novelist Vladimir Nabokov said that the best reader

Prozaik Vladimir Nabokov řekl, že ten nejlepší čtenář

has a combination of two very different temperaments,

je kombinací dvou velmi odlišných temperamentů,

the artistic and the scientific.

uměleckého a vědeckého.

A good reader has an artist's passion,

Dobrý čtenář má umělcovu vášeň,

a willingness to get caught up in the story,

ochotu se nechat polapit příběhem.

but just as importantly, the readers also needs

Ale stejně tak důležitě potřebuje čtenář

the coolness of judgment of a scientist,

chladnost úsudku vědce,

which acts to temper and complicate

který působí ke zmírnění a komplikování

the reader's intuitive reactions to the story.

čtenářových intuitivních reakcí na příběh.

As we've seen, the men of the Essex had no trouble with the artistic part.

Jak jsme viděli, muži z Essexu neměli potíže s uměleckou částí.

They dreamed up a variety of horrifying scenarios.

Vymysleli různé děsivé scénáře.

The problem was that they listened to the wrong story.

Problém ovšem byl, že naslouchali špatnému příběhu.

Of all the narratives their fears wrote,

Ze všech vyprávění, které jejich obavy napsaly,

they responded only to the most lurid, the most vivid,

odpověděli pouze na ten nejvíce děsný, nejvíce barvitý,

the one that was easiest for their imaginations to picture:

na ten, který bylo pro jejich představivosti nejsnazší si zobrazit:

cannibals.

na kanibaly.

But perhaps if they'd been able to read their fears

Ale možná, kdyby byli schopni číst své obavy

more like a scientist, with more coolness of judgment,

více jako vědci, s chladnějším úsudkem,

they would have listened instead to the less violent

naslouchali by místo toho méně násilnému,

but the more likely tale, the story of starvation,

ale o to více pravděpodobnému příběhu, příběhu o hladovění,

and headed for Tahiti, just as Melville's sad commentary suggests.

a mířili by na Tahiti, jak navrhoval Melvillův komentář.

And maybe if we all tried to read our fears,

A možná že kdybychom my všichni zkusili číst naše obavy,

we too would be less often swayed

též bychom byli méně často ovlivněni

by the most salacious among them.

tím nejvíce obscénním.

Maybe then we'd spend less time worrying about

Možná bychom strávili méně času zabýváním se

serial killers and plane crashes,

sériovými vrahy a pády letadel,

and more time concerned with the subtler

a více času znepokojením nad nepatrnějšími

and slower disasters we face:

a pomalejšími katastrofami, kterým čelíme:

the silent buildup of plaque in our arteries,

tichému hromadění plaku v našich tepnách,

the gradual changes in our climate.

postupným změnám v našem klimatu.

Just as the most nuanced stories in literature are often the richest,

Tak jako ty nejdetailnější příběhy v literatuře bývají často ty nejbohatší,

so too might our subtlest fears be the truest.

tak také ty nejjemnější obavy mohou být těmi nejpravdivějšími.

Read in the right way, our fears are an amazing gift

Správně přečteny, naše obavy jsou úžasným darem

of the imagination, a kind of everyday clairvoyance,

představivosti, druhem každodenní jasnozřivosti,

a way of glimpsing what might be the future

způsobem pohlédnutí, jaká budoucnost může být,

when there's still time to influence how that future will play out.

zatímco je stále čas ovlivnit, jaká vlastně budoucnost nakonec bude.

Properly read, our fears can offer us something as precious

Patřičně přečteny, naše obavy nám mohou nabídnout něco tak vzácného,

as our favorite works of literature:

jako naše oblíbená díla literatury:

a little wisdom, a bit of insight

trochu moudrosti, trochu pochopení

and a version of that most elusive thing --

a výklad té nejvíce prchavé věci --

the truth.

-- pravdy.

Thank you. (Applause)

Děkuji. (Potlesk)