Marc Pachter: The art of the interview

Překladatel: Štefan Švec Korektor: Gergana Tomova

The National Portrait Gallery is the place dedicated

Národní portrétní galerie má

to presenting great American lives,

ukazovat životy velkých Američanů,

amazing people.

úžasných lidí.

And that's what it's about.

Proto je na světě.

We use portraiture as a way to deliver those lives, but that's it.

Portréty používáme k tomu, abychom ty životy předali, představili, ale to je všechno.

And so I'm not going to talk about the painted portrait today.

Takže dnes nebudu mluvit o malovaných portrétech.

I'm going to talk about a program I started there,

Budu vyprávět o programu, se kterým jsem v galerii začal,

which, from my point of view, is the proudest thing I did.

a na který jsem hrdý nejvíc ze všeho, co jsem kdy udělal.

I started to worry about the fact

Začalo mě totiž trápit,

that a lot of people don't get their portraits painted anymore,

že spousta lidí si už nenechává namalovat portrét.

and they're amazing people,

Spousta skvělých lidí,

and we want to deliver them to future generations.

které chceme představit dalším generacím.

So, how do we do that?

Takže, jak to udělat?

And so I came up with the idea of the living self-portrait series.

Napadlo mě vytvářet živoucí autoportréty.

And the living self-portrait series was the idea of basically

Živé autoportréty, u nichž bych

my being a brush in the hand

byl štětcem v ruce

of amazing people who would come and I would interview.

úžasných lidí, kteří by přišli a odpovídali na mé otázky.

And so what I'm going to do is, not so much give you

V dalších minutách vám ani tak nenabídnu

the great hits of that program,

největší špeky z tohoto programu,

as to give you this whole notion

jako spíš celkovou představu o tom,

of how you encounter people in that kind of situation,

jaké je setkávat se s lidmi v takové situaci,

what you try to find out about them,

co o nich můžete zjistit.

and when people deliver and when they don't and why.

a kdy se vám budou ochotni svěřit, kdy ne a proč.

Now, I had two preconditions.

Pro program jsem měl dvě podmínky.

One was that they be American.

Zaprvé, muselo jít o Američany.

That's just because, in the nature of the National Portrait Gallery,

To kvůli účelu Národní portrétní galerie,

it's created to look at American lives.

která existuje pro zaznamenávání amerických osudů.

That was easy, but then I made the decision,

To bylo snadné. Ale kromě toho jsem se rozhodl,

maybe arbitrary,

možná svévolně,

that they needed to be people of a certain age,

že musí jít o lidi jistého věku.

which at that point, when I created this program,

Takového, který se mi v době, kdy jsem s programem začínal,

seemed really old.

zdál dost vysoký.

Sixties, seventies, eighties and nineties.

Šedesát, sedmdesát, osmdesát, devadesát let.

For obvious reasons, it doesn't seem that old anymore to me.

Dnes už mi tak vysoký pochopitelně nepřipadá.

And why did I do that?

A proč jsem se tak rozhodl?

Well, for one thing, we're a youth-obsessed culture.

Zaprvé, jsme kultura posedlá mládím.

And I thought really what we need is an elders program

A já měl za to, že potřebujeme být se starými lidmi,

to just sit at the feet of amazing people and hear them talk.

prostě sedět u nohou skvělých lidí a poslouchat je.

But the second part of it -- and the older I get,

A má to ještě druhý důvod -- a čím jsem starší,

the more convinced I am that that's true.

tím víc ho mám za pravdivý.

It's amazing what people will say when they know

Je ohromné, co lidé vyprávějí, když vědí,

how the story turned out.

jak příběh dopadl.

That's the one advantage that older people have.

To je jedna z výhod, které starší lidé mají.

Well, they have other, little bit of advantage,

Ano, mají i pár dalších výhod,

but they also have some disadvantages,

a taky některé nevýhody,

but the one thing they or we have is that

ale jedna věc, kterou mají, nebo vlastně máme,

we've reached the point in life

je ta, že jsme dosáhli bodu,

where we know how the story turned out.

kdy víme, jak příběh končí.

So, we can then go back in our lives,

Takže se můžeme ve svých životech vrátit,

if we've got an interviewer who gets that,

pokud s námi mluví někdo, kdo to chápe,

and begin to reflect on how we got there.

a zamyslet se nad tím, jak jsme se sem dostali.

All of those accidents that wound up

Všechny události, které se zřetězily

creating the life narrative that we inherited.

a stvořily život, který nám byl dán.

So, I thought okay, now,

Dobře, pomyslel jsem si

what is it going to take to make this work?

a jak to teď provést, aby to fungovalo?

There are many kinds of interviews. We know them.

Je spousta druhů rozhovorů. Známe je.

There are the journalist interviews,

Existují novinářská interview,

which are the interrogation that is expected.

kde se provádí vyšetřování.

This is somewhat against resistance

Bojuje se s odporem

and caginess on the part of the interviewee.

a uzavřeností toho, koho zpovídáte.

Then there's the celebrity interview,

Známe interview slavných moderátorů,

where it's more important who's asking the question than who answers.

u kterých je důležitější ten, kdo se ptá, než ten, kdo odpovídá.

That's Barbara Walters and others like that, and we like that.

Dělá je Barbara Waltersová a další a my to máme rádi.

That's Frost-Nixon, where Frost seems to be as important

Takový byl rozhovor Frost-Nixon, ve kterém se Frost zdál stejně důležitý

as Nixon in that process.

jako Nixon.

Fair enough.

To je v pořádku.

But I wanted interviews that were different.

Ale já chtěl dělat jiné rozhovory.

I wanted to be, as I later thought of it, empathic,

Chtěl jsem být, jak jsem si předsevzal, empatický,

which is to say, to feel what they wanted to say

což znamená, vycítit, co chtějí říct

and to be an agent of their self-revelation.

a zprostředkovat jejich sebeodhalení.

By the way, this was always done in public.

Mimochodem, ty rozhovory byly vždy před publikem.

This was not an oral history program.

Nešlo o projekt orální historie.

This was all about 300 people sitting at the feet of this individual,

U nohou každého ze zpovídaných sedělo kolem 300 lidí

and having me be the brush in their self-portrait.

a já byl štětcem vznikajícího autoportrétu.

Now, it turns out that I was pretty good at that.

Skončilo to tak, že jsem v tom byl opravdu dobrý,

I didn't know it coming into it.

což jsem netušil, když jsem začínal.

And the only reason I really know that

A jediný důkaz, ze kterého to opravdu vím,

is because of one interview I did with Senator William Fulbright,

je interview, které jsem dělal se senátorem Williamem Fulbrightem

and that was six months after he'd had a stroke.

šest měsíců poté, co prodělal mozkovou mrtvici.

And he had never appeared in public since that point.

Od ní se nikdy neobjevil na veřejnosti.

This was not a devastating stroke,

Nešlo o ničivou mrtvici,

but it did affect his speaking and so forth.

ale postihla jeho řeč a tak podobně.

And I thought it was worth a chance,

Přišlo mi, že by to stálo za pokus,

he thought it was worth a chance,

i jemu přišlo, že by to stálo za pokus,

and so we got up on the stage,

a tak jsme vystoupili na jeviště

and we had an hour conversation about his life,

a hodinu mluvili o jeho životě.

and after that a woman rushed up to me,

A po té hodině ke mně přispěchala žena,

essentially did,

v podstatě,

and she said, "Where did you train as a doctor?"

a zeptala se: "Kde jste studoval medicínu?"

And I said, "I have no training as a doctor. I never claimed that."

A já odpověděl: "Nestudoval jsem medicínu. A nikdy jsem to netvrdil."

And she said, "Well, something very weird was happening.

A ona řekla: "Ale dělo se něco podivného.

When he started a sentence, particularly

Když on začal větu, obzvlášť

in the early parts of the interview,

na začátku rozhovoru

and paused, you gave him the word,

a zastavil se, vy jste mu nadhodil slovo

the bridge to get to the end of the sentence,

jako most, kterým se dostal na konec věty,

and by the end of it,

a než to celé skončilo,

he was speaking complete sentences on his own."

už říkal celé věty sám.

I didn't know what was going on,

Nevěděl jsem, že se to děje,

but I was so part of the process of getting that out.

ale opravdu jsem se snažil dostat to z něj.

So I thought, okay, fine, I've got empathy,

Pomyslel jsem si: Dobře, jsem empatický

or empathy, at any rate,

a empatie, jakéhokoliv druhu,

is what's critical to this kind of interview.

je zásadní pro tenhle druh rozhovoru.

But then I began to think of other things.

Ale pak jsem začal přemýšlet o dalších věcech.

Who makes a great interview in this context?

Kdo vám v takovém prostředí poskytne skvělé interview?

It had nothing to do with their intellect,

Nemělo to co dělat s jejich intelektem,

the quality of their intellect.

s velikostí jejich inteligence.

Some of them were very brilliant,

Někteří z nich byli úžasně chytří,

some of them were,

jiní byli,

you know, ordinary people who would never claim to be intellectuals,

no víte, běžní lidé, kteří by o sobě nikdy nemluvili jako o intelektuálech,

but it was never about that.

ale v tom ten rozdíl nebyl.

It was about their energy.

Byl v jejich energii.

It's energy that creates extraordinary interviews

To energie vyrábí výjimečná interview

and extraordinary lives.

a výjimečné životy.

I'm convinced of it.

Jsem o tom přesvědčený.

And it had nothing to do with the energy of being young.

A nemá to co dělat s energií mládí.

These were people through their 90s.

Tohle byli lidé po devadesátce.

In fact, the first person I interviewed

První člověk, kterého jsem zpovídal,

was George Abbott, who was 97,

byl George Abbott, tehdy 97letý.

and Abbott was filled with the life force --

Byl naplněn životní silou -

I guess that's the way I think about it -- filled with it.

myslím, že právě takhle o tom přemýšlím -- jako o plnosti.

And so he filled the room,

A naplnil i celou místnost

and we had an extraordinary conversation.

byla to úžasná konverzace.

He was supposed to be the toughest interview that anybody would ever do

Mohlo to být to nejtěžší interview, které kdy kdo dělal,

because he was famous for being silent,

Protože Abbot se proslavil tím, že byl potichu,

for never ever saying anything

že nikdy nic neříkal,

except maybe a word or two.

kromě možná slova nebo dvou.

And, in fact, he did wind up opening up --

Ale skončili jsme tím, že se otevřel -

by the way, his energy is evidenced in other ways.

mimochodem, jeho energie se projevila i jinými cestami.

He subsequently got married again at 102,

Ve 102 letech se pak znovu oženil,

so he, you know, he had a lot of the life force in him.

měl v sobě opravdu hodně životní síly.

But after the interview, I got a call,

Ale po tom rozhovoru mi někdo zavolal,

very gruff voice, from a woman.

byl to velmi drsný ženský hlas,

I didn't know who she was,

nevěděl jsem čí,

and she said, "Did you get George Abbott to talk?"

a hlas se zeptal: "Vy jste přiměl George Abbotta mluvit?"

And I said, "Yeah. Apparently I did."

Odpověděl jsem: "Ano, zjevně přiměl."

And she said, "I'm his old girlfriend, Maureen Stapleton,

A ona řekla: "Jsem jeho stará partnerka Maureen Stapletonová

and I could never do it."

a nikdy se mi to nepovedlo."

And then she made me go up with the tape of it

A pak mě přiměla vzít nahrávku toho rozhovoru

and prove that George Abbott actually could talk.

a dokázat, že George Abbot opravdu mohl mluvit.

So, you know, you want energy,

Takže -- chcete energii,

you want the life force,

chcete životní sílu,

but you really want them also to think

ale taky je chcete přesvědčit o tom,

that they have a story worth sharing.

že jejich příběh stojí za to sdílet.

The worst interviews that you can ever have

Nejhorší rozhovory, které můžete zažít,

are with people who are modest.

jsou se skromnými lidmi.

Never ever get up on a stage with somebody who's modest,

Nikdy nevycházejte na pódium s nikým skromným,

because all of these people have been assembled

protože všichni lidé okolo se shromáždili,

to listen to them, and they sit there and they say,

aby je poslouchali, a oni si sednou a řeknou:

"Aw, shucks, it was an accident."

"Ále, to byla jen náhoda."

There's nothing that ever happens that justifies

Neexistuje nic, co by ospravedlnilo

people taking good hours of the day to be with them.

lidem čas strávený s nimi.

The worst interview I ever did: William L. Shirer.

Nejhorší rozhovor, který jsem dělal: William L. Shirer.

The journalist who did "The Rise and Fall of the Third Reich."

Novinář, který napsal "Vzestup a pád Třetí říše".

This guy had met Hitler and Gandhi within six months,

Ten chlapík potkal Hitlera a Gándhího v jednom půlroce,

and every time I'd ask him about it, he'd say, "Oh, I just happened to be there.

a pokaždé, když jsem se ho na to zeptal, odpověděl: "No, prostě se to přinatrefilo.

Didn't matter." Whatever.

Na tom nesejde." A podobně.

Awful.

Strašné.

I never would ever agree to interview a modest person.

Nikdy bych už nedělal rozhovor se skromným člověkem.

They have to think that they did something

Musejí mít za to, že něco dokázali

and that they want to share it with you.

a že to s vámi chtějí sdílet.

But it comes down, in the end,

Nakonec to ústí do toho,

to how do you get through all the barriers we have.

jak se dostat přes všechny zábrany, které máme.

All of us are public and private beings,

Všichni jsme veřejné a soukromé bytosti,

and if all you're going to get from the interviewee is their public self,

a když všechno, co dostanete z člověka, je jeho veřejné já,

there's no point in it.

nemá to žádný smysl.

It's pre-programmed. It's infomercial,

Je to naprogramované, je to sebepropagace,

and we all have infomercials about our lives.

a my všichni máme taková naprogramovaná vyprávění o sobě.

We know the great lines, we know the great moments,

Známe své velké příběhy, velké chvíle

we know what we're not going to share,

a víme, co sdílet nechceme.

and the point of this was not to embarrass anybody.

Smysl toho celého nebyl někoho ztrapňovat.

This wasn't -- and some of you will remember

Nic takového -- někteří z vás si vzpomenou

Mike Wallace's old interviews --

na staré rozhovory Mika Wallaceho -

tough, aggressive and so forth. They have their place.

tvrdé, agresivní a podobně. Měly svůj význam.

I was trying to get them to say what they probably wanted to say,

Já jsem se z nich zkoušel dostat to, co možná chtěli říct,

to break out of their own cocoon of the public self,

vylomit je z ulity jejich veřejného já.

and the more public they had been,

A čím veřejnějšími osobnostmi byli,

the more entrenched that person, that outer person was.

tím pevnější a hůř prolomitelné jejich vnější já bylo.

And let me tell you at once the worse moment and the best moment

Budu vám vyprávět o nejhorší, a taky o nejlepší chvíli,

that happened in this interview series.

které jsem při těch rozhovorech zažil.

It all has to do with that shell that most of us have,

Všechno to souvistí s tou skořápkou, kterou většina z nás má,

and particularly certain people.

a někteří lidé zvlášť.

There's an extraordinary woman named Clare Boothe Luce.

Žila tu úžasná žena jménem Clare Boothe Luceová.

It'll be your generational determinant

Poznáte, do které patříte generace,

as to whether her name means much to you.

podle toho, jestli pro vás její jméno něco znamená.

She did so much. She was a playwright.

Udělala toho spoustu. Psala divadelní hry.

She did an extraordinary play called "The Women."

Napsala úžasnou hru s názvem "Ženy".

She was a congresswoman

Byla kongresmankou,

when there weren't very many congresswomen.

když v Kongresu ještě moc žen nebylo.

She was editor of Vanity Fair,

Dělala editorku Vanity Fair.

one of the great phenomenal women of her day.

Prostě jedna z fenomenálních žen své doby.

And, incidentally, I call her

Mimochodem, nazval jsem ji

the Eleanor Roosevelt of the Right.

Eleanor Rooseveltovou pravice.

She was sort of adored on the Right

Pravice ji obdivovala podobně,

the way Eleanor Roosevelt was on the Left.

jako levice obdivovala Eleanor Rooseveltovou.

And, in fact, when we did the interview --

A když jsme spolu dělali rozhovor,

I did the living self-portrait with her --

ten živý autoportrét,

there were three former directors of the CIA

byli tam tři bývalí ředitelé CIA,

basically sitting at her feet,

seděli u jejích nohou,

just enjoying her presence.

aby si vychutnali její přítomnost.

And I thought, this is going to be a piece of cake,

Myslel jsem si, že to bude lahůdka,

because I always have preliminary talks with these people

protože před rozhovorem si se všemi chvíli povídám

for just maybe 10 or 15 minutes.

deset, patnáct minut.

We never talk before that because if you talk before,

Dříve s nimi nikdy nemluvím, protože když se bavíte předem,

you don't get it on the stage.

už se nic nedozvíte na pódiu.

So she and I had a delightful conversation.

Takže jsme se spolu krásně rozpovídali.

We were on the stage and then --

Byli jsme na pódiu, a pak -

by the way, spectacular.

mimochodem, bylo to velkolepé.

It was all part of Clare Boothe Luce's look.

Díky tomu, jak Clare Boothe Luceová vypadala.

She was in a great evening gown.

Byla ve velké večerní róbě.

She was 80, almost that day of the interview,

V den toho rozhovoru jí bylo skoro 80,

and there she was and there I was,

a byla tam ona a já,

and I just proceeded into the questions.

a zrovna jsem se začal ptát.

And she stonewalled me. It was unbelievable.

A ona mě zazdila. Bylo to neuvěřitelné.

Anything that I would ask, she would turn around, dismiss,

Na cokoliv jsem se zeptal, ona otočila, pominula

and I was basically up there -- any of you

a já tam nahoře -- každý z vás

in the moderate-to-full entertainment world

v tomhle světě postaveném skoro nebo úplně na zábavě

know what it is to die onstage.

ví, co to je umřít na jevišti.

And I was dying. She was absolutely not giving me a thing.

A já umíral. Nedávala mi vůbec nic.

And I began to wonder what was going on,

A já přemýšlel, co se děje,

and you think while you talk,

zatímco jsme mluvili, jsem přemýšlel,

and basically, I thought, I got it.

a nakonec, myslel jsem, mi to došlo.

When we were alone, I was her audience.

Když jsme byli sami, byl jsem jejím publikem já.

Now I'm her competitor for the audience.

Ale teď jsem s ní o publikum soupeřil.

That's the problem here, and she's fighting me for that,

To byl ten problém, proto se mnou bojovala.

and so then I asked her a question --

A tak jsem jí položil otázku -

I didn't know how I was going to get out of it --

nevěděl jsem, jak se z toho dostat -

I asked her a question about her days as a playwright,

Zeptal jsem se jí, jaké to bylo být dramatičkou

and again, characteristically,

a znovu, charakteristicky,

instead of saying, "Oh yes, I was a playwright, and this is what blah blah blah,"

místo aby odpověděla "Ano, byla jsem dramatička, a bylo to bla bla bla,"

she said, "Oh, playwright. Everybody knows I was a playwright.

řekla: "Ó dramatička. Každý ví, že jsem psala hry.

Most people think that I was an actress. I was never an actress."

Většina lidí má za to, že jsem byla i herečkou. Nikdy jsem nebyla herečkou."

But I hadn't asked that, and then she went off on a tear,

Ale na to jsem se neptal a ona vesele pokračovala:

and she said, "Oh, well, there was that one time that I was an actress.

"No dobře, jednou jsem hrála,

It was for a charity in Connecticut when I was a congresswoman,

bylo to pro charitu, v Connecticutu, když jsem byla kongresmankou

and I got up there," and she went on and on, "And then I got on the stage."

a přijela jsem tam," pokračovala dál a dál: "A tam jsem se dostala na jeviště."

And then she turned to me and said,

Otočila se na mě a řekla:

"And you know what those young actors did?

"A víte, co ti mladí herci udělali?

They upstaged me." And she said, "Do you know what that is?"

Zastínili mě." A řekla: " Tušíte, co to je?"

Just withering in her contempt.

Úplně ztvrdla opovržením.

And I said, "I'm learning."

A já řekl: "Právě se to učím."

(Laughter)

(Smích)

And she looked at me, and it was like the successful arm-wrestle,

A ona se na mě podívala -- bylo to něco jako úspěšný zápasnický chvat -

and then, after that, she delivered an extraordinary account

a pak, vzápětí, mi dala skvělý rozhovor

of what her life really was like.

o tom, jaký její život doopravdy byl.

I have to end that one. This is my tribute to Clare Boothe Luce.

Musím to ještě dokončit. Tohle je můj hold Clare Boothe Luceové.

Again, a remarkable person.

Znovu, byla to pozoruhodná osoba.

I'm not politically attracted to her, but through her life force,

Nepřitahují mě její politické názory, ale svou životní silou

I'm attracted to her.

mě přitahuje.

And the way she died -- she had, toward the end, a brain tumor.

A způsob, jakým zemřela -- měla mozkový nádor.

That's probably as terrible a way to die as you can imagine,

To je možná ta nejhroznější možnost, jak umřít, jakou si dovedete představit.

and very few of us were invited to a dinner party.

Jen několik málo z nás pozvala na večerní hostinu.

And she was in horrible pain.

Měla strašlivé bolesti.

We all knew that.

Všichni jsme to věděli.

She stayed in her room.

Zůstala ve svém pokoji.

Everybody came. The butler passed around canapes.

Všichni přišli. Sluha kontroloval pohoštění.

The usual sort of thing.

Běžná věc.

Then at a certain moment, the door opened

A pak, v jednu chvíli, se dveře otevřely

and she walked out perfectly dressed, completely composed.

a ona vyšla perfektně oblečená, dokonale vyrovnaná.

The public self, the beauty, the intellect,

Její veřejné já, krása, intelekt,

and she walked around and talked to every person there

procházela se po místnosti a promluvila s každým přítomným.

and then went back into the room and was never seen again.

Pak se vrátila do pokoje a už se nikdy neobjevila.

She wanted the control of her final moment, and she did it amazingly.

Chtěla mít pod kontrolou svůj poslední okamžik a udělala to úchvatně.

Now, there are other ways that you get somebody to open up,

Jsou i další cesty, jak lidi přimět, aby se otevřeli,

and this is just a brief reference.

a tohle bude jen krátký příklad.

It wasn't this arm-wrestle,

Žádný zápasnický chvat,

but it was a little surprising for the person involved.

ale malé překvapení pro zúčastněnou osobu.

I interviewed Steve Martin. It wasn't all that long ago.

Dělal jsem rozhovor se Stevem Martinem. Není to tak dlouho.

And we were sitting there,

Seděli jsme tam

and almost toward the beginning of the interview,

a skoro na začátku interview

I turned to him and I said, "Steve," or "Mr. Martin,

jsem se k němu otočil a řekl "Steve," nebo "Pane Martine

it is said that all comedians have unhappy childhoods.

říká se, že všichni komici měli nešťastné dětství.

Was yours unhappy?"

To vaše bylo nešťastné?"

And he looked at me, you know, as if to say,

On se na mě podíval, víte, jako by říkal:

"This is how you're going to start this thing, right off?"

"Tímhle to tu chcete začít, fakt?"

And then he turned to me, not stupidly,

A pak se na mě podíval, ne hloupě,

and he said, "What was your childhood like?"

a řekl: "Jak vypadalo vaše dětství?"

And I said -- these are all arm wrestles, but they're affectionate --

A já odpověděl -- to jsou mé zápasnické chvaty, ale láskyplné -

and I said, "My father was loving and supportive,

a já odpověděl: "Můj otec byl laskavý a milující,

which is why I'm not funny."

proto nejsem vtipný."

(Laughter)

(Smích)

And he looked at me, and then we heard the big sad story.

Pohlédl na mě a pak jsme slyšeli velký, smutný příběh.

His father was an SOB,

Jeho otec byl hajzl,

and, in fact, he was another comedian with an unhappy childhood,

a nakonec byl Steve dalším komikem se smutným dětstvím,

but then we were off and running.

ale pak jsme se z toho dostali a mohli letět.

So the question is:

Takže otázka zní:

What is the key that's going to allow this to proceed?

Co je ten klíč, který tohle způsobí?

Now, these are arm wrestle questions,

Slyšeli jsme zápasnické otázky,

but I want to tell you about questions

ale chci vám povědět o otázkách,

that are more related to empathy

které jsou víc spojené s empatií,

and that really, very often, are the questions

jsou to často, velmi často ty samé otázky,

that people have been waiting their whole lives to be asked.

na které lidé čekali celý život.

And I'll just give you two examples of this because of the time constraints.

Dám vám jen dva příklady, kvůli časovému omezení.

One was an interview I did with one of the great American biographers.

U prvního šlo o rozhovor s jedním z velkých amerických životopisců.

Again, some of you will know him, most of you won't, Dumas Malone.

Znovu, někteří z vás ho budou znát, většina ne -- Dumas Malone.

He did a five-volume biography of Thomas Jefferson,

Napsal pětisvazkový životopis Thomase Jeffersona,

spent virtually his whole life with Thomas Jefferson,

strávil v podstatě celý život s Thomasem Jeffersonem

and by the way, at one point I asked him,

a mimochodem, v jednu chvíli jsem se ho zeptal:

"Would you like to have met him?"

"Chtěl byste ho potkat?"

And he said, "Well, of course,

A on řekl: "No, samozřejmě,

but actually, I know him better than anyone who ever met him,

ale vlastně ho znám líp než kdokoliv, kdo se s ním setkal,

because I got to read all of his letters."

protože jsem četl všechny jeho dopisy."

So, he was very satisfied with the kind of relationship they had over 50 years.

Byl velmi spokojený s tím vztahem, jaký spolu víc než 50 let měli.

And I asked him one question.

A já se ho zeptal na jednu otázku.

I said, "Did Jefferson ever disappoint you?"

Zeptal jsem se: "Zklamal vás Jefferson v něčem?"

And here is this man who had given his whole life to uncovering Jefferson

A ten muž, který věnoval celý svůj život tomu, aby pochopil Jeffersona,

and connecting with him,

aby se s ním spojil,

and he said, "Well ..." -- I'm going to do a bad southern accent.

řekl: "Tedy..." -- teď mizerně napodobím jižanský přízvuk.

Dumas Malone was from Mississippi originally.

Dumas Malone pocházel z Mississippi.

But he said, "Well," he said, "I'm afraid so."

A on řekl: "Tedy... bojím se, že ano."

He said, "You know, I've read everything,

Pokračoval: "Víte, četl jsem všechno,

and sometimes Mr. Jefferson would smooth the truth a bit."

a pan Jefferson občas trošku uhlazoval pravdu."

And he basically was saying that this was a man

Řekl vlastně, že to byl muž,

who lied more than he wished he had,

který lhal víc, než on by si přál,

because he saw the letters.

protože viděl ty dopisy.

He said, "But I understand that." He said, "I understand that."

Řekl: "Ale já tomu rozumím. Rozumím tomu.

He said, "We southerners do like a smooth surface,

My Jižané máme rádi hladký povrch, klidnou hladinu,

so that there were times when he just didn't want the confrontation."

takže se občas stalo, že prostě nechtěl konflikt."

And he said, "Now, John Adams was too honest."

A řekl ještě: "Třeba John Adams byl příliš upřímný."

And he started to talk about that, and later on he invited me to his house,

A začal o tom mluvit. Za čas mě pozval k sobě domů,

and I met his wife who was from Massachusetts,

kde jsem potkal jeho ženu, která byla z Massachusetts,

and he and she had exactly the relationship

a oni spolu měli přesně ten samý vztah,

of Thomas Jefferson and John Adams.

jako Thomas Jefferson a John Adams.

She was the New Englander and abrasive,

Ona byla drsný Yankee,

and he was this courtly fellow.

a on uhlazený společník.

But really the most important question I ever asked,

Ale opravdu nejdůležitější otázka, kterou jsem kdy položil,

and most of the times when I talk about it,

a většinou, když o tom mluvím,

people kind of suck in their breath at my audacity, or cruelty,

lidé zatají dech nad mou troufalostí, či krutostí,

but I promise you it was the right question.

ale ujišťuju vás, že to byla správná otázka,

This was to Agnes de Mille.

jsem položil Agnes de Mille.

Agnes de Mille is one of the great choreographers in our history.

Agnes de Mille je jedna z velkých choreografek v našich dějinách.

She basically created the dances in "Oklahoma,"

V podstatě vymyslela tance v muzikálu "Oklahoma",

transforming the American theater.

změnila americké divadlo.

An amazing woman.

Úžasná žena.

At the time that I proposed to her that --

Když jsem se ucházel -

by the way, I would have proposed to her; she was extraordinary --

to jsem opravdu musel, protože byla výjimečná,

but proposed to her that she come on.

tedy když jsem se ucházel o to, aby přišla,

She said, "Come to my apartment."

řekla mi: "Přijdte do mého bytu."

She lived in New York.

Žila v New Yorku.

"Come to my apartment and we'll talk for those 15 minutes,

"Přijďte do mého bytu, promluvíme si na čtvrt hodiny

and then we'll decide whether we proceed."

a pak se rozhodneme, jestli do toho půjdeme."

And so I showed up in this dark, rambling New York apartment,

A tak jsem se objevil v temném, rozházeném bytě v New Yorku

and she called out to me, and she was in bed.

a ona si mě přivolala, byla v posteli.

I had known that she had had a stroke,

Věděl jsem, že prodělala mrtvici

and that was some 10 years before.

někdy před 10 lety.

And so she spent almost all of her life in bed,

A tak trávila skoro celý svůj čas v posteli,

but -- I speak of the life force --

ale -- mluvím o životní síle -

her hair was askew.

měla neučesané vlasy.

She wasn't about to make up for this occasion.

Nebyla s to se upravit pro tuhle příležitost.

And she was sitting there surrounded by books,

Seděla tam obklopena knihami

and her most interesting possession she felt at that moment

a to nejzajímavější, co měla v té chvíli u sebe

was her will, which she had by her side.

byla její závěť, která ležela vedle ní.

She wasn't unhappy about this. She was resigned.

Nebyla z toho nešťastná. Byla odevzdaná.

She said, "I keep this will by my bed, memento mori,

Říkala: "Mám tuhle závěť u postele, memento mori,

and I change it all the time

a pořád ji měním,

just because I want to."

prostě proto, že chci."

And she was loving the prospect of death as much as she had loved life.

Milovala vyhlídku na smrt stejně jako milovala život.

I thought, this is somebody I've got to get in this series.

Pomyslel jsem si, že to je někdo, koho chci mít v té sérii.

She agreed.

Souhlasila.

She came on. Of course she was wheelchaired on.

Přišla. Tedy samozřejmě přijela na vozíku.

Half of her body was stricken, the other half not.

Půlka jejího těla byla ochrnutá, druhá půlka ne.

She was, of course, done up for the occasion,

Samozřejmě byla pro tu příležitost upravená,

but this was a woman in great physical distress.

ale šlo o ženu s velkým fyzickým trápením.

And we had a conversation,

Mluvili jsme

and then I asked her this unthinkable question.

a já se pak zeptal na tu nepředstavitelnou otázku.

I said, "Was it a problem for you in your life that you were not beautiful?"

Řekl jsem: "Byl pro vás v životě problém to, že jste nebyla krásná?"

And the audience just -- you know,

Publikum v tu chvíli -- víte co,

they're always on the side of the interviewee,

jsou vždycky na straně zpovídaného,

and they felt that this was a kind of assault,

cítili, že to bylo něco jako útok.

but this was the question she had

Ale byla to otázka, kterou chtěla

wanted somebody to ask her whole life.

od někoho uslyšet celý život.

And she began to talk about her childhood, when she was beautiful,

Začala mluvit o svém dětství, kdy byla krásná,

and she literally turned -- here she was, in this broken body --

a doslova se proměnila -- byla tu, v tomhle zlomeném těle,

and she turned to the audience and

obrátila se k publiku a

described herself as the fair demoiselle

popsala sama sebe jako hezounkou dívenku

with her red hair and her light steps and so forth,

s červenými vlasy a lehkým krokem atd.

and then she said, "And then puberty hit."

a pak řekla: "Načež udeřila puberta."

And she began to talk about things that had happened

A začala mluvit o věcech, které se staly

to her body and her face,

jejímu tělu a její tváři,

and how she could no longer count on her beauty,

o tom, že už nemohla spoléhat na svoji krásu,

and her family then treated her like the ugly sister of the beautiful one

a rodina se k ní začala chovat jako k ošklivému sourozenci její krásné sestry,

for whom all the ballet lessons were given.

která dostávala všechny lekce baletu.

And she had to go along just to be with her sister for company,

a se kterou musela chodit jako doprovod.

and in that process, she made a number of decisions.

Při tom udělala několik rozhodnutí.

First of all, was that dance, even though

První to, že tanec, přestože

it hadn't been offered to her, was her life.

jí ho nikdo nenabízel, je jejím životem.

And secondly, she had better be,

A jako druhé to, že raději bude,

although she did dance for a while, a choreographer

přestože nějaký čas i tančila, choreografkou,

because then her looks didn't matter.

protože u toho její vzhled nehraje roli.

But she was thrilled to get that out as a real, real fact in her life.

Možnost mluvit o tom jako o reálném faktu v jejím životě ji rozechvěla.

It was an amazing privilege to do this series.

Byla velká čest dělat tu sérii.

There were other moments like that, very few moments of silence.

Našly by se další podobné momenty, momenty ticha.

The key point was empathy

Klíčová byla empatie,

because everybody in their lives

protože každý ve svém životě,

is really waiting for people to ask them questions,

čeká na lidi, kteří se budou ptát

so that they can be truthful about who they are

tak, aby bylo možné říct pravdu o tom, kdo jsou,

and how they became what they are,

a jak se tím stali.

and I commend that to you, even if you're not doing interviews.

A já vám doporučuju, dokonce i když neděláte rozhovory,

Just be that way with your friends

mluvte tak se svými přáteli

and particularly the older members of your family.

a zvlášť se staršími členy své rodiny.

Thank you very much.

Děkuji moc.